Článek
Dlouho jsem si myslel, že být perfekcionista je kompliment — znamení, že mi na věcech záleží, že mám standardy, že jsem „ten, co to dělá pořádně“. Jenže za tím „pořádně“ se skrývalo něco temnějšího. Neustálý tlak, že všechno, co udělám, musí být dokonalé. Že jakmile udělám chybu, propadnu se do bezedné jámy selhání.
Když jsem si to konečně přiznal, začal můj experiment: rok života bez perfekcionismu. Nebyl to ani experiment, spíš poslední pokus o duševní zdraví.
První fáze: Odvykací šok
Na začátku jsem zjistil, že perfekcionismus není něco, co vypnete jako tlačítko. Je to reflex. Automatická reakce, která vám šeptá: „Ještě to trochu vylepši. To ještě není dost dobré. Ty ještě nejsi dost dobrý.“
První týdny byly těžké. Když jsem psal článek, měl jsem nutkání přepisovat každou větu. Když jsem posílal e-mail, kontroloval jsem ho pětkrát. Dokonce i při vaření jsem měl potřebu mít těstoviny „tak akorát“.
A pak jsem si položil jednoduchou otázku: Co se stane, když to nebude dokonalé?
Odpověď zněla: Vlastně nic.
Nikdo si nevšiml, že jsem udělal drobnou chybu. Nikdo mě neodsoudil. Jediný, kdo si ničil nervy, jsem byl já.
Druhá fáze: Učit se selhávat
Perfekcionismus je jen druhý název pro strach ze selhání. Jen ho maskujeme do slova „snaha“. Tak jsem se rozhodl dělat věci záměrně nedokonale.
Napsal jsem článek a nevrátil se k němu. Poslal jsem práci bez druhé kontroly. Udělal jsem prezentaci s menší chybou v designu.
Bylo to bolestivé — ale osvobozující.
Zjistil jsem, že chybování není konec, ale začátek. Každá chyba byla vlastně forma zpětné vazby, kterou jsem dřív odmítal přijmout, protože jsem se bál, že mi potvrdí mou „nedokonalost“.
Jenže ta nedokonalost tam byla vždy. A když jsem ji konečně přijal, přestal jsem ji skrývat a začal s ní pracovat.
Třetí fáze: Když „dost dobré“ stačí
Perfekcionismus má zvrácený humor. Nutí vás pracovat na něčem o 20 % víc, i když ten rozdíl nikdo nevidí. A pak vás vyčerpá natolik, že ztrácíte chuť pokračovat.
Začal jsem používat pravidlo: „hotovo je lepší než dokonalé“.
Místo nekonečného ladění detailů jsem si dal limit — časový nebo mentální.
Například:
- Na e-mail 10 minut.
- Na článek 2 dny.
- Na projekt „dost dobré“, ne „bezchybné“.
Zjistil jsem, že s každým dalším „nedokonalým“ výstupem roste moje odvaha. Ne dokonalost. Odvaha. A ta je nakonec cennější.
Čtvrtá fáze: Sebeláska místo sebemrskání
Perfekcionismus není jen o práci — je i o tom, jak sami sebe hodnotíme.
Rok bez něj mě naučil dívat se na sebe s větší laskavostí.
Už se netrestám za to, že mám špatný den, že se mi něco nepovedlo, že jsem unavený nebo nejsem „nejlepší“.
Protože být „nejlepší“ je hra, kterou nikdo nevyhraje.
Vždycky bude někdo chytřejší, bohatší, úspěšnější, produktivnější.
Ale nikdo nikdy nebude vy. A to je to jediné, co má smysl zdokonalovat — ne svou výkonnost, ale svou autentičnost.
Rok poté
Dnes se občas perfekcionismus zase ozve. Při psaní, při práci, při rozhodování.
Ale už mu nenaslouchám s respektem.
Je to jen starý známý, který mi připomíná, že mi na věcech záleží — ale že to nemusí být důvod trpět.
Zjistil jsem, že život bez perfekcionismu není chaotický, ale živý.
Že kreativita roste tam, kde není strach.
A že „nedokonalý“ člověk může být paradoxně mnohem svobodnější, produktivnější — a hlavně šťastnější.
Rok bez perfekcionismu mě naučil jednu jednoduchou věc:
Nedokonalost není opakem kvality.
Je to důkaz, že žijete.
