Článek
Začínalo to vždycky stejně – byla jsem v lese. Všude kolem byla mlha, hustá tak, že jsem neviděla na metr před sebe. Slyšela jsem kroky. Ne svoje. Nepravidelné, jako by šel někdo kulhavě. A pokaždé, když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Jen ticho a vlhký vzduch. Pak se ze tmy vynořil dům. Starý, dřevěný, s oprýskanými okenicemi. Dveře byly pootevřené. A já do něj vždycky vstoupila.
Uvnitř byla jen jedna místnost. Postel s roztrhanou dekou, starý stůl, u kterého seděla žena. Nikdy jsem jí neviděla do tváře. Jen šeptala. Nejasně, nesrozumitelně. Ale ten pocit… byl vždy stejný. Strach. Ledový strach, který mě probudil s bušícím srdcem a potem na zádech.
Říkala jsem si, že je to jen stres. Práce, málo spánku, možná nějaký podvědomý vzorec. Ale sen se opakoval každou noc, beze změny. Až na jednu výjimku – jednoho večera ta žena zvedla hlavu.
A měla moji tvář.
Ten den jsem si vzala volno. Nemohla jsem fungovat. Nedalo mi to, a tak jsem se obrátila na psycholožku. Poslouchala mě, zapisovala si, a pak tiše řekla: „Zkuste zjistit, jestli ten dům opravdu existuje.“
Znělo to absurdně. Ale sen byl tak konkrétní. Stromy, struktura dřeva na domě, skřípot dveří, dokonce i zvuk větru, co se opíral o střechu. Začala jsem hledat. Procházela jsem mapy, staré fotografie, fóra o opuštěných místech. Týdny bez výsledku. Až jednoho večera jsem narazila na diskuzi, kde někdo sdílel fotku opuštěné chaty u bývalého sanatoria v horách. Ztuhla jsem. To byl ten dům.
Nevěděla jsem, proč mě to táhne zrovna tam. Ale cítila jsem, že musím. Vzala jsem si volno, sedla do auta a vyrazila. Měla jsem s sebou jen batoh, baterku a nervy na dranc.
Když jsem dorazila na místo, les byl tichý. Stejně tichý jako ve snu. Cesta k chatě byla zarostlá, ale jakoby mi nohy samy věděly, kudy jít. A pak jsem ji uviděla. Stála přesně tak, jak jsem si ji pamatovala – dřevěná, opuštěná, dveře pootevřené.
Vstoupila jsem. A v tu chvíli jsem ztuhla.
U stolu seděla žena.
Neviděla jsem jí do obličeje, ale věděla jsem, kdo to je. Pomalu zvedla hlavu… a znovu – moje tvář. Ale nebyla to halucinace. Byl to obraz, zrcadlo přede mnou. Jenže já u stolu neseděla. A přesto jsem se na sebe dívala.
Na stole ležel zažloutlý list papíru. Byl na něm jen jeden nápis:
„Tohle místo znáš. Už jsi tu byla. A brzy tu budeš znovu.“
Něco se ve mně zlomilo. Utekla jsem ven, nemohla jsem dýchat, nedokázala jsem se přestat třást. Až doma, po několika dnech, jsem si znovu sedla k tomu, co jsem viděla. Začala jsem pátrat – a našla jsem starý záznam v archivech: před padesáti lety se v té chatě ztratila mladá žena. Nikdy ji nenašli. Jmenovala se jako já. Měla stejný datum narození. A stejný obličej.
Někdy si říkám, že to není možné. Že jsem si to všechno namluvila. Ale od té doby ten sen nepřišel. Jen někdy… když zavřu oči, slyším ve tmě šeptat hlas.
Ten můj.
