Článek
Věděli jsme jen to, že se jí zúčastnil. Když se ho někdo z rodiny zeptal, co zažil, jen mávl rukou a změnil téma. Jako dítě jsem si myslela, že prostě nechce vzpomínat. Dnes už vím, že šlo o něco mnohem hlubšího.
Po jeho smrti jsme s mámou a bratrem začali vyklízet dům. Většinu věcí jsme rozdali, prodali, nebo odvezli na chalupu. Půdu jsme si nechali na konec. Byla to ta část domu, kam se skoro nechodilo. Byl tam jen starý nábytek, bedny s knihami, obnošené oblečení… a jedna zamčená truhla, kterou jsme našli pod plachtou, schovanou za starým kufrem.
Měla rezavý zámek a vypadala, jako by ji nikdo neotevřel desítky let. Klíč jsme našli až později – v šuplíku dědovy staré pracovny, přivázaný na provázku s malou cedulkou, na které bylo napsáno: „Neotevírat.“ To nás samozřejmě ještě víc navnadilo.
Když jsme zámek po chvíli cvakli a otevřeli víko, všichni jsme ztichli.
Uvnitř byly svázané svazky dopisů, staré fotografie, vojenská knížka, deník a malá krabička na patrony. Na dně ležela zmačkaná, zažloutlá košile s krví a na ní přišitý kus látky s hákovým křížem.
Máma si sedla na dřevěnou bednu a jen řekla: „To snad ne…“
Bylo to jako propadnout se do jiné reality. Děda byl přece Čech, bojoval ve válce – ale co dělal s německou uniformou? Proč měl deník psaný německy? A co znamenaly ty dopisy, všechny podepsané stejným jménem… ale ne jeho?
Bratr, který trochu ovládal němčinu, začal číst. Ukázalo se, že děda byl v mládí totálně nasazený do Německa. Byl přidělen k zásobovacímu oddílu Wehrmachtu – a později byl údajně přeřazen jako tlumočník. Ale z deníku vyplývalo něco mnohem temnějšího. Nejenže byl přítomen u válečných operací, ale popisoval i situace, které by nikdo neměl nikdy vidět, natož být jejich součástí.
Nejhorší byl dopis adresovaný „E.“ – jeho první ženě, o které jsme nikdy neslyšeli. Psalo se v něm o tom, že „to, co udělal“, už nikdy nesmaže. Že si ponese vinu do konce života. A že ji nikdy nenajde dost odvahy prosit o odpuštění. Dopis byl datovaný v roce 1946. My jsme vždy znali jen babičku – o žádné předchozí ženě se nikdy nezmínil.
Zůstali jsme sedět mlčky. Bylo to jako najít kus něčího života, který si přál navždy pohřbít.
V dalších týdnech jsme dohledali archivní materiály. Skutečně existoval záznam o jeho nasazení, o změně jména – a nakonec i o nové identitě, kterou si zvolil po válce. Můj děda nebyl žádný válečný hrdina. Byl jen kluk, který se ve špatný čas ocitl na špatném místě. A udělal věci, které ho poznamenaly na celý život.
Od té doby chápu, proč nikdy nemluvil o minulosti. Nešlo jen o bolest nebo trauma. Šlo o vinu. O tíhu, kterou nesl, ale nikomu ji neukázal.
Je mi z toho smutno. Ale zároveň ho chápu víc než kdy dřív.
