Článek
Vypadá to, že snad každý druhý zaměstnanec žije svůj pracovní sen. Ale když se podíváme blíž, není to spíš jen jedna velká iluze?
Většina lidí se neprobudí v pondělí ráno s nadšením, že stráví den v kanceláři, v továrně nebo na jakékoli jiné řadové pozici. Většina lidí chodí do práce proto, že musí. Protože potřebují zaplatit nájem, hypotéku, jídlo, udržet si aspoň nějakou životní \u00froveň. Tak proč všichni dělají, jako by je to nesmírně bavilo? A koho vlastně zajímá, jestli nás práce baví nebo ne?
Práce jako marketingový produkt
Dnes už není důležité jen to, jak dobře práci odvádíte, ale také jak ji prezentujete. Na LinkedInu a jiných profesních platformách vidíme lídí, kteří sdílejí fotky z kancelářských teambuildingů, nadšeně popisují firemní kulturu a dělají, jako by jejich práce byla smyslem jejich existence. Realita? Většina z nich by si raději vzala den volna, ale bojí se, že pokud nepůsobí dostatečně motivovaně, mohli by o své místo přijít.
A firmy to ví. Proto na nás chrlí firemní benefity, „volnou“ pracovní dobu, chill-out zóny s kávou zdarma a teambuildingy plné „dobrovolné“ zábavy. Jenže pravda je taková, že základní premisa se nemění: pracujeme proto, že musíme. A veškerá „radost“ z práce je spíš nutností, abychom si udrželi svou pozici a nepůsobili jako „negativní“ členové týmu.
Syndrom vystresovaného nadšence
Na druhou stranu, existuje i druhá skupina lidí – ti, kteří svou práci skutečně milují. Nebo si to alespoň myslí. Jenže práce, která vás baví, může být ještě větší pastí než ta, kterou děláte jen kvůli penězům. Když se do práce ponoříte naplno, snadno zapomenete na hranice mezi pracovním a osobním životem.
Lidé, kteří svou práci opravdu milují, se často dostávají do situace, kdy pracují déle, než by měli. Nechávají se využívat, protože „jim to nevadí“, odpovídají na e-maily večer i o víkendech a pomalu ale jistě se z nich stávají lidé, které definují jen jejich pracovní úspěchy.
Tak koho to zajímá?
Otázka nakonec zní: opravdu někoho zajímá, zda svou práci milujeme, nebo ne? Zaměstnavatele? Ti chtějí hlavně výsledky. Kolegy? Ti mají dost starostí sami se sebou. Společnost? Ta nás učí, že mít práci je privilegium, a ne nutnost.
Ve finále je důležité, jestli se sami cítíme spokojeni. A pokud nejsme, je naprosto v pořádku si to přiznat. Protože dělat, že jsme nadšení z něčeho, co nám ve skutečnosti jen bere energii, je ta největší lež, kterou si můžeme sami sobě namlouvat.
