Článek
A já to dělal. Chodil na party, cestoval, poznával lidi.
Jenže čím víc let mi přibývá, tím víc si uvědomuji jednu věc:
Mě to vlastně nikdy nebavilo.
Zábava, která mě nikdy úplně nenaplňovala.
Pamatuju si na všechny ty večery, kdy jsme šli s přáteli ven. Seděli jsme v baru, pili, smáli se, občas skončili někde na afterparty. Dělali jsme šílenosti, o kterých jsme si říkali, že si je budeme pamatovat do konce života.
A já? Vždycky jsem se po chvíli cítil mimo.
Ne že by mi lidé kolem mě vadili. Měl jsem rád svou partu, rád jsem se smál, rád jsem trávil čas s přáteli. Ale někde hluboko uvnitř jsem vždycky měl pocit, že to není úplně ono.
Že tohle není zábava, která mi dává smysl.
Že si užívám jen proto, že se to ode mě očekává.
„Jsi mladý, tak proč sedíš doma?“
Kolikrát jsem slyšel otázky typu:
- „Ty nejdeš dneska ven? Ale no tak, tohle je nejlepší období tvého života!“
- „Až budeš mít rodinu, už si to takhle neužiješ. Využij toho!“
- „Baví tě vůbec něco? Seš nějaký vážný poslední dobou…“
A tak jsem se přemáhal.
Říkal jsem si: „Možná se do toho musím jen víc ponořit. Možná když si dovolím víc se odvázat, začne mě to bavit.“
Ale nestalo se.
Při každé party jsem si v určitou chvíli přál být někde jinde.
Po každém návratu domů jsem cítil, že jsem strávil čas způsobem, který mi nic moc nedal.
A nejhorší bylo, když jsem si začal říkat: „Asi je se mnou něco špatně.“
Co když mám jinou představu o užívání si života?
Dlouho jsem měl pocit, že když nepařím, když nejezdím každý měsíc na nový trip, když netrávím víkendy v klubech a barech, tak nežiju správně.
Ale pak jsem si položil otázku:
Co když si jen užívám jinak?
Možná místo nočních tahů radši zajdu na klidnou večeři s někým, kdo mě opravdu zajímá.
Možná mi víc než hlučné davy vyhovuje pár blízkých lidí, se kterými můžu vést hluboké rozhovory.
Možná nepotřebuju divoké dobrodružství, ale stačí mi sedět na klidném místě a číst knihu, která mě pohltí.
Možná pro mě „užívat si“ znamená něco úplně jiného než pro ostatní.
Nebaví mě, co by mě „mělo“ bavit. A je to v pořádku.
Pochopil jsem, že není jen jeden způsob, jak si užívat život.
Nemusím se přizpůsobovat představě ostatních, pokud mi nesedí.
A hlavně – nemusím se za to cítit provinile.
Protože nejdůležitější otázka není: „Dělám to, co se od mladého člověka očekává?“
Ale: „Jsem šťastný tak, jak trávím svůj čas?“
A když si na ni odpovím upřímně, zjistím, že užívám si života možná víc než ti, kteří mě přesvědčují o opaku.
