Článek
Stačilo by jen pár jiných rozhodnutí, pár jiných slov, a všechno mohlo být jinak. Mohl jsem si ušetřit tolik bolesti, tolik zklamání.
Ale možná právě proto jsem se musel některé věci naučit tou těžší cestou.
Naivita nebo důvěra?
Pamatuju si jeden moment, kdy jsem měl zvláštní pocit. Něco mi říkalo, že bych měl jednat jinak, ale neposlechl jsem se.
Řekl jsem si: „Ne, to je v pohodě. To bude dobrý.“
A nebylo.
Ne proto, že bych byl hloupý. Jen jsem prostě věřil, že lidé jsou takoví, jací říkají, že jsou. Že slova mají váhu. Že když ti někdo něco slíbí, tak to dodrží.
A tehdy jsem zjistil, že ne vždycky to tak je.
Lekce, kterou jsem nechtěl dostat
Zklamání je zvláštní věc. V jednu chvíli někomu věříš, cítíš se v bezpečí, a najednou… všechno zmizí.
Nechápeš, co se stalo. Přemýšlíš, kde byla chyba. A co je nejhorší – začneš pochybovat i o sobě.
„Byl jsem fakt tak slepý?“
„Jak jsem to mohl nevidět?“
„Jsem opravdu tak naivní?“
A pak přijde ta největší otázka: „Můžu ještě někomu věřit?“
Lidé tě naučí přesně to, co potřebuješ vědět
Dlouho jsem měl vztek. Na sebe, na druhé, na svět.
Ale pak mi došlo něco důležitého:
Každý člověk, kterého potkáš, tě něco naučí.
Někdo tě naučí lásce, jiný ti ukáže, co znamená přátelství. Ale jsou i takoví, kteří tě naučí být opatrnější. Kteří tě naučí, že ne každý, kdo se usmívá, to s tebou myslí dobře.
A tahle lekce, i když bolí, je stejně cenná jako ty ostatní.
Dneska vím, že…
… bych si přál některé věci pochopit dřív.
Ale kdybych je pochopil dřív, možná bych nikdy nezažil to, co mělo smysl. Možná bych byl tak opatrný, že bych nikdy neriskoval. Možná bych se nikdy nenaučil, jak se zase postavit na nohy.
A tak, i když někdy lituju svých chyb, vím jedno:
Bez nich bych nebyl tím, kým jsem dnes.
