Článek
Byla sobota ráno, když mi zavolali z nemocnice. Její srdce to nezvládlo. Přišla jsem o člověka, který mě celý život podporoval, o člověka, který mě miloval víc než kdokoli jiný.
Pohřeb byl malý, jen rodina a nejbližší přátelé. Všichni říkali obvyklé věty: „Byla úžasná žena.“ „Teď už netrpí.“ Ale nic z toho mi nepomohlo. Když jsem po obřadu zamířila zpátky do jejího domu, připadala jsem si jako duch bloudící ve vlastním životě.
A pak jsem našla deník.
Stránky plné tajemství
Matka vždy psala deník, už od mládí. Věděla jsem to, ale nikdy jsem do něj nenahlédla. Vždy říkala, že jsou to její „soukromé myšlenky, které nejsou pro nikoho jiného“.
Když jsem uklízela její ložnici, narazila jsem na něj. Ležel na nočním stolku, jako by ho tam nechala schválně. Černé kožené desky, zažloutlé stránky popsané jejím úhledným písmem.
Nevím, co mě přimělo ho otevřít. Možná touha být jí blíž. Možná jen zvědavost.
A pak jsem uviděla datum.
Sobota, 23. března.
Den její smrti.
Prsty se mi roztřásly. Přeskočila jsem na stránku, kterou napsala právě ten den. A to, co jsem tam našla, mi vyrazilo dech.
Poslední zápis
„Dnes je můj poslední den.“
To byla první věta.
Hrdlo se mi sevřelo. Hledala jsem dál.
„Vím, že to přijde. Viděla jsem to. Není před tím úniku.“
Srdce mi začalo bušit rychleji. Co tím myslela? Viděla co?
Pokračovala:
„Bude to ráno. V nemocnici. Budou se mě snažit zachránit, ale nepůjde to. A pak odejdu. Přesně tak, jak jsem viděla v těch snech.“
Zakryla jsem si ústa rukou.
Jak mohla vědět, že zemře právě ten den?
Jak mohla popsat něco, co se ještě nestalo?
Viděla svou smrt předem?
Začala jsem horečně listovat staršími stránkami.
Zjistila jsem, že už několik měsíců před svou smrtí psala o tom, že má zvláštní sny.
„Zdají se mi podivné věci. Vidím samu sebe… ležím v nemocnici, kolem mě jsou doktoři. Slyším jejich hlasy, ale už je nedokážu vnímat. Vím, že odcházím.“
„Nechápu to. Možná je to jen můj strach, který se promítá do snů. Ale proč jsou tak živé? Proč se stále opakují?“
Znovu jsem se podívala na její poslední zápis.
„Dnes v noci jsem ten sen viděla znovu. A teď už vím, že to není jen sen. Je to skutečnost, která se blíží.“
Oči se mi zalily slzami. Moje matka… věděla, že zemře.
Ale jak?
Hledání odpovědí
Další dny jsem strávila pročítáním deníku od začátku. Hledala jsem jakoukoli zmínku, která by mi mohla pomoci pochopit, co se dělo.
A pak jsem narazila na něco ještě děsivějšího.
Před několika lety napsala:
„Byla jsem u kartářky. Řekla mi něco zvláštního. Prý mám v sobě dar, který jsem nikdy nerozvinula. Dar vidět věci, které ostatní nevidí. Smála jsem se tomu. Ale teď si tím nejsem tak jistá.“
„Čím jsem starší, tím častěji mám pocit, že některé události už znám. Jako by se opakovaly. Jako bych je už jednou viděla.“
Měla moje matka schopnost vidět budoucnost? Nebo si to jen vsugerovala?
Ale pokud to byla jen náhoda… jak si mohla tak přesně předpovědět vlastní smrt?
Nezodpovězené otázky
Od té doby, co jsem dočetla její deník, se nemohu zbavit pocitu, že mi něco uniká.
Bylo to varování? Znamení?
Chtěla mi něco říct?
Deník jsem pečlivě schovala. Ne proto, že bych se bála… ale protože mám pocit, že odpovědi na mé otázky ještě přijdou.
Možná jednou pochopím, co se stalo.
A možná… mě matka stále sleduje.
