Článek
Stál tam postarší muž s prošedivělými vlasy, který si spokojeně pokuřoval dýmku. Před ním ležela spousta harampádí – staré knihy, prasklé vázy, vybledlé fotografie… a mezi tím vším byl i obraz.
Byl poměrně velký, s tmavým dřevěným rámem, který byl na několika místech poškrábaný. Plátno znázorňovalo starý dům v mlhavé krajině. Měl vysoké štíty, křivou střechu a jedno z oken bylo rozbité. Byl na něm zvláštní nádech melancholie, něco, co mě okamžitě zaujalo.
„Líbí se vám?“ zeptal se muž a zadíval se na mě s úsměvem, ze kterého mi bylo trochu nevolno.
„Ano… kolik za něj chcete?“ zeptala jsem se a prstem přejela po drsném rámu.
„Padesát korun a je váš,“ odpověděl rychle.
Na tak velký obraz to byla až podezřele nízká cena. Ale přesto jsem neváhala. Zaplatila jsem, poděkovala a obraz si odnesla domů.
Nečekané odhalení
Doma jsem ho chvíli jen opírala o zeď a přemýšlela, kam ho pověsím. A pak mě napadlo ho očistit. Opatrně jsem přejela po rámu hadříkem a všimla si, že v rohu plátna je nějaká nerovnost.
Obrátila jsem obraz a zamrazilo mě.
Na zadní straně bylo něco napsáno.
Slova byla vybledlá, ale když jsem se naklonila blíž, mohla jsem je přečíst:
„Vrať to zpět. Patří to jemu.“
Co to mělo znamenat? Kdo je „on“?
Cítila jsem, jak mi na rukou naskakuje husí kůže. Možná jen nějaký starý vtip. Nebo podivná náhoda. Ale něco mi našeptávalo, že bych ten obraz možná neměla nechávat doma.
Noční návštěva
Ještě tu noc se stalo něco zvláštního.
Usnula jsem poměrně rychle, ale uprostřed noci mě probudil zvláštní zvuk. Jakoby lehké škrábání. Nejdřív jsem si myslela, že to dělá strom za oknem, ale pak jsem si uvědomila, že zvuk vychází z rohu pokoje.
Tam, kde byl obraz.
Srdce mi bilo až v krku. Pomalu jsem se zvedla a rozsvítila lampičku. Opatrně jsem šla k obrazu, který stále stál opřený o zeď.
A tehdy jsem si všimla něčeho, co mi vzalo dech.
Na plátně se něco změnilo.
Dům byl stejný, ale rozbité okno… už rozbité nebylo.
Místo něj v něm stála silueta.
Stála tam postava, černý obrys proti mlhavému pozadí. Neměla žádné rysy, ale bylo jasné, že mě sleduje.
Ucukla jsem rukou a obraz upustila. Spadl na zem a rám se trochu rozštípl.
Nečekala jsem ani minutu. Popadla jsem ho a vyběhla ven. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly, ale prostě jsem běžela.
Zastavila jsem se až na kraji lesa, kde byla stará skládka. Bez přemýšlení jsem obraz hodila mezi ostatní harampádí.
A pak jsem běžela domů.
Ráno jsem se probudila s pocitem úlevy.
Možná jsem si všechno jen namlouvala. Možná to byla únava nebo moje fantazie.
Ale něco ve mně mi říkalo, že jsem udělala správně.
A když jsem se večer vrátila na bleší trh, ten starý muž tam už nebyl.
Jeho stánek byl pryč.
Jako by tam nikdy nebyl.
