Článek
Minulý víkend jsem tam byla na obědě. Malý nejdřív odmítl jíst, protože prý nemá rád rajskou, i když ji podle bratra miluje. Po půlhodinovém hysterickém záchvatu mu bratr uvařil špagety. Ty ale skončily na zemi, protože byly moc „měkké“. A bratr? Jen se usmál, uklidil a začal připravovat něco dalšího. Mně už v tu chvíli tep vylétl do nebeských výšin.
Při hře na zahradě to pokračovalo. Bratrův syn sebral míč ostatním dětem a křičel, že je to „jeho hřiště“. Když se jedna holčička rozplakala, bratr si ji ani nevšímal. „Je to přece kluk, tak trochu zlobí. To je normální,“ omlouval svého malého „generála“. Ale normální to není.
V obchodě je to snad nejhorší. Malý chlapec, který řve na celé kolo, když nedostane další balíček sladkostí. Bratr se ho snaží uklidnit: „Miláčku, pojďme domů a uděláme si něco dobrého.“ Ale syn se svalí na podlahu, kope nohama a vzteky křičí. Všichni kolem se dívají, a já bych se nejradši propadla do země.
Když jsem se bratra jednou zeptala, proč mu prostě neřekne „ne“ a nenastaví nějaké hranice, odpověděl, že nechce, aby se jeho syn cítil „omezovaný“. Podle něj má dítě právo projevit své emoce, i když to znamená křik a chaos.
Ale jaké emoce bude projevovat, až bude starší? Bude z něj člověk, který bude šéfovi křičet do obličeje, protože se mu nelíbí zadání? Nebo partner, který bude ničit vztahy, protože neunesl, že někdo řekl ne?
Nechci být ta zlá teta, která poučuje o výchově, ale někdy mám chuť zakřičet: „Brácho, probuď se! Tvůj syn potřebuje hranice, pravidla a trochu disciplíny!“ Jenže vím, že to by bylo zbytečné. Pro něj je jeho syn dokonalý a svět by se měl přizpůsobit jemu.
Jednou se bratr sám přesvědčí, že tahle strategie nefunguje. Jen se bojím, že to bude ve chvíli, kdy už bude pozdě na nápravu. A já mezitím přemýšlím, jestli mám na další návštěvu vůbec ještě sílu.
