Článek
„Dobrý večer, tady Jana Říhová, kolegyně vašeho muže,“ ozval se profesionální hlas. Zdržela jsem se reakce. S Janičkou jsme si nikdy rozuměly – občas jsme se míhaly při firemních večírcích. Ale volat mi ve večerních hodinách? Něco není v pořádku.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem nakonec co nejsrdečněji.
Zavládlo ticho. Pak přikývl nevyslovený povzdech. „Promiňte, že vám volám tak pozdě… je to naléhavé.“
Srdce mi zrychlilo. „Co se stalo?“
„Petra… dnes v podvečer našli v kanceláři,“ hlas se jí zadrhl, „…mrtvého.“
Místnost, ve které jsem stála, se náhle zmenšila. Ruce mi ochably, hrnek s čajem mi klouzal z dlaní.
„Můžete to zopakovat?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Jana vydechla. „Je mi to strašně líto. Přišel na schůzku, prý mu nebylo dobře. Když na něj neodpovídal recepční, šel ho zkontrolovat… a našel ho bez známek života.“
Slova se mi najednou vymkla – prázdná pomlčka v očekávání. „Nemyslíte smrti!“ vyhrkla jsem. Něco mi uvízlo v hrdle.
Jana plakala. „Já… já nevím, co přesně se stalo. Aspoň chtěla jsem vás informovat hned. Měla jsem zavolat policii, ale… nevěděla jsem, na koho jiného se obrátit.“
Sklepalo se mi v kolenou. „Děkuju… díky, že jste mi zavolala.“
Telefon jsem přiložila k hrudi. Vzduch kolem mě vibroval. Neuskutečnilo se mi – Petr byl včera ráno doma na obědě. On vlastně ani neměl v úterý odpoledne schůzku. Vzpomněla jsem si na středeční obědy, kdy mi říkal: „Dnes přestávám dřív, půjdeme spolu na ten nový film.“
Telefon v mé ruce ztěžkl. Jana mi nabízela další detaily – že záchranáři přišli rychle, že podle lékařů to vypadalo na infarkt – ale já jsem ji přerušila. „Jani, to je v pořádku,“ odvětila jsem chvějícím se hlasem a zavěsila.
Ve chvíli, kdy volání skončilo, jsem ještě dlouho stála v kuchyni. Můj čaj vychladl. Srdce bušilo tak prudce, že jsem měla pocit, že se roztrhne.
„Nemůže to být pravda,“ šeptala jsem potichu.
Telefon jsem položila do dlaní a pomalu se obrátila ke knize na stole – byla otevřená na stránce o první pomoci při zástavě srdce. Přesto jsem si nebyla jistá, co dál.
Celou noc jsem nemohla usnout. V mysli mi běžel Petr – jak se tenkrát v dubnu smál, když mu ujel vlak, jak mi druhý den prozradil tajemství, které jsem ještě nechtěla slyšet. Honila jsem se po bytě, přelévala vodu z hrníčku do hrníčku, kontrolovala znovu telefon, jestli zpráva ještě není, jestli mi někdo nevolá zpět.
Ráno jsem se oblékla a vydala se hned k mobilnímu operátorovi – chtěla jsem zjistit, zda Jana volala opravdu z kanceláře, nebo jestli ten hovor nebyl podvrh. A také jsem naplánovala cestu na nádraží – poslední spoj do města, kde Petr pracoval.
Jediné, co jsem tušila: ta jedna věta, že „ho našli mrtvého“, zůstane v mé hlavě déle než všechny jeho vtipy či plány. A až dorazím do prázdné kanceláře, setkám se s tím skutečným tichým prázdnem, které nemá úlevu ve snech ani naději ve dne.
