Článek
Jako malá jsem to vnímala jako pohádku. V pubertě jsem tomu nevěřila. A jako dospělá jsem to brala jako její osobní útěchu. Nikdy moc nemluvila o svém manželovi, mému dědovi, kterého jsem nikdy nepoznala. Zemřel dávno před mým narozením, když byla ještě mladá. Jen občas se podívala z okna do dálky a zašeptala:
„On tu někde je. Jen jinak.“
Babička odešla tichým způsobem. Ve spánku, doma, v obklopení svých knih a květin. Po pohřbu jsme s mámou začaly vyklízet její dům. Každá skříň voněla po ní. Všechno bylo pečlivě uspořádané, jak to jen ona uměla. Až na jednu zásuvku.
Byla zamčená.
Když jsme našly klíček, zjistily jsme, že uvnitř je jen stará krabička a několik dopisů svázaných stužkou. Dopisy byly adresované jemu – jejímu muži, dědovi. Psala mu celý život. Rok co rok, narozeniny, výročí, Vánoce. Slova plná lásky, bolesti, touhy. Ani jeden nikdy neodeslala. Jen si je schovávala. Bylo to, jako bych četla jejich tichý, neviditelný rozhovor, který trval celá desetiletí.
A pak se to stalo.
Přesně týden po pohřbu mi přišla obyčejná obálka. Bez zpáteční adresy, staromódním rukopisem. Na první pohled nic zvláštního – kdyby na ní nebylo napsáno mé celé jméno… a pod tím:
„Do rukou, až bude čas.“
Otevřela jsem ji rozechvělýma rukama. Papír byl zažloutlý, písmo známé, starosvětské. Ale to, co mě zaskočilo nejvíc, bylo jméno na konci. Dopis byl podepsaný… mým dědou.
Psalo se v něm:
„Milá Klárko,
pokud čteš tento dopis, znamená to, že tvá babička odešla. Není snadné odejít z tohoto světa, když člověk miluje někoho tak hluboce. Proto jsem tu zůstal, v jiných formách, v jiných chvílích – jen proto, abych ji chránil. Až do konce.
Ona věděla, že láska neumírá. Jen se promění. Někdy v vítr, který tě hladí po tváři, jindy ve světlo, co svítí v temnotě. Ale nikdy nezmizí.
Prosím, nezapomeň, co ti vždycky říkala. Láska překoná všechno. I smrt.
Jednoho dne to pochopíš víc, než dnes můžeš. A až se tak stane, neboj se milovat, i kdyby to bolelo. Protože jedině tehdy to má smysl.“*
Seděla jsem v tichu svého bytu, dopis na klíně, slzy tekly po tvářích. Nevěděla jsem, co je pravda a co ne. Kdo ten dopis opravdu napsal. Jak se ke mně dostal. Ale cítila jsem něco zvláštního – jako by mě někdo objal. Jako by ve vzduchu bylo teplo, které tam předtím nebylo.
Ten dopis nemusel existovat. Nemusel se ke mně nikdy dostat. Ale stal se.
A já konečně pochopila, co tím babička myslela.
Láska není jen pocit. Je to síla. Most.
A někdy… i vzkaz, který přečteš až po smrti.
Chceš pokračovat v podobném stylu? Můžu ti vytvořit další příběh na další téma.
