Článek
Byla to přece jen malá holčička a imaginární přátelé jsou v jejím věku normální.
„Mami, Sára mi dneska řekla, že uměla lítat,“ oznámila mi jednou večer, když jsme jí četli pohádku před spaním.
Zasmála jsem se. „Aha? A jak to dělala?“
„Prostě letěla! Měla na sobě bílý šaty a červený boty.“
Vzala jsem to jako dětskou hru a nijak jsem to dál neřešila. Ale čím dál častěji jsem slýchala, jak si s ní povídá. „Ne, Sári, to nemůžu. Máma mi to nedovolí!“ a pak dlouhé ticho, přerušené tichým chichotem.
Jednou v noci jsem uslyšela, jak moje dcera mluví do prázdna: „Ne, Sári, tohle já nemůžu. Já přece nemůžu vyskočit z okna! Mě by to bolelo!“
Zamrazilo mě. Vešla jsem do jejího pokoje a viděla ji sedět na posteli, jak si šeptem povídá. „S kým to mluvíš, zlatíčko?“ zeptala jsem se jemně.
Podívala se na mě velkýma očima. „Se Sárou, mami. Ona říká, že je tady doma a že tady byla dřív než my. A že ji můžu následovat, když chci. Stačí jen skočit.“ Ukázala směrem k otevřenému oknu. Odtáhla jsem ji od něj a pevně ji objala. Měla úplně studené ruce.
Srdce se mi rozbušilo. Nohy se mi rozklepaly. Kdo je Sára?
Tajemství minulosti
Nechápala jsem to. Jasně, měla bujnou fantazii, ale tohle? Bylo něco jiného. Začala jsem pátrat. Musela jsem zjistit, kde se tohle jméno vzalo.
Vydala jsem se do místní knihovny. Měla jsem štěstí – naše čtvrť byla malá a kroniky pečlivě vedené. Trvalo mi to několik hodin, ale pak jsem to našla.
Sára skutečně existovala.
Byla to malá holčička, která žila v našem domě před padesáti lety. Jednoho večera, zcela nečekaně, vylezla na parapet svého pokoje a… spadla. Na místě zemřela.
Její matka nikdy neuvěřila, že by to udělala dobrovolně. Pořád dokola tvrdila, že s ní někdo v místnosti mluvil, že ji někdo přesvědčil, že Sára byla donucena skočit. Nikdo jí ale nevěřil. Všichni si mysleli, že je to jen zoufalá snaha vymyslet si jiný příběh místo pravdy. Holčička měla přece jen velkou fantazii.
Cítila jsem, jak se mi ježí vlasy na zátylku.
Hlavou mi bleskla vzpomínka na Sářina slova: Můžeš mě následovat, když chceš…
Okamžitě jsem běžela domů. Dceru jsem našla v pokoji. Stála u okna. Vylezla si na parapet a něco šeptala do prázdna. Něčemu neviditelnému.
Skočila jsem k ní a strhla ji dolů.
„Co to děláš?!“ vykřikla jsem vyděšeně.
Zavrtěla hlavou, jako by se právě probudila. „Sára říkala, že už je čas. Že se půjdeme proletět.“
Přitiskla jsem ji k sobě. Nebyla to jen fantazie.
To jméno už nikdy znovu neřekla, ale občas… občas ji přistihnu, jak se dívá z okna a usmívá se do prázdna. A tehdy vím, že tam stále je.
Sára nikdy neodešla.
