Článek
Naše rodina byla malá – jen já, ona a občas babička. Žádný otec, žádní sourozenci, žádný muž, který by se kolem nás pohyboval delší dobu.
Proto jsem si myslela, že to, co mi jednoho dne ukázala, je jen dětská fantazie. Jenže to, co se stalo potom, mě přesvědčilo o opaku.
Obrázek, který všechno změnil
Bylo to jedno z těch ospalých nedělních odpolední, kdy si moje dcera Emma kreslila u kuchyňského stolu, zatímco jsem chystala oběd. Milovala kreslení, vždycky mi ukazovala své výtvory – obrázky nás dvou, květin, zvířátek. Tentokrát ale, když mi s úsměvem podala svůj nejnovější obrázek, cítila jsem, jak mi přejel mráz po zádech.
Byla jsem na něm já. Byla tam ona. A vedle nás stál muž.
Tmavé vlasy, vousy, vysoký. Držel Emmu za ruku a oba se smáli.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně.
Emma se zasmála a pokrčila rameny. „To je přece táta,“ řekla, jako by to bylo něco úplně samozřejmého.
Srdce mi vynechalo úder.
„Emmi, ale ty žádného tátu neznáš,“ namítla jsem jemně. „Kdo to je? Odkud ho znáš?“
Emma se zatvářila trochu zmateně, jako by nechápala, proč se ptám. „Chodí za mnou do pokoje,“ řekla nevinně.
V tu chvíli mi přejel mráz po zádech.
„Cože?“
„V noci,“ pokračovala. „Když si kreslím. Sedne si na kraj postele a dívá se. Je hodný. Říká, že mě má moc rád.“
V krku mi vyschlo.
„A… co ještě říká?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Emma se zamyslela. „Že na tebe dlouho čekal.“
Náhoda, nebo osud?
Snažila jsem se uklidnit. Děti mají bohatou fantazii. Mohla si toho muže vymyslet. Možná ho někde viděla, třeba v televizi, a její mysl si z něj vytvořila někoho blízkého. Ano, to muselo být ono.
Ale přesto… Něco na tom mi nedalo spát.
Obrázek jsem si schovala. Když Emma usnula, prohledala jsem její pokoj. Nic zvláštního jsem nenašla, žádné známky toho, že by někdo v noci přicházel nebo že by si s někým skutečně povídala. Ale pocit neklidu mě neopouštěl.
A pak, o týden později, jsem ho potkala.
Setkání, které nemělo být možné
Bylo chladné podzimní ráno a já spěchala do práce. Emma měla školku, já měla důležitou schůzku. Autobus měl zpoždění, tak jsem se rozhodla jít pěšky. A tehdy jsem ho uviděla.
Stál na druhé straně ulice.
Tmavé vlasy. Vousy. Vysoký.
Měl na sobě dlouhý kabát a díval se přímo na mě. Jeho pohled byl zvláštní – jako kdyby mě znal. Jako kdyby mě viděl poprvé, ale zároveň už dávno věděl, kdo jsem.
Nedokázala jsem se pohnout.
Celý svět kolem mě jakoby přestal existovat. Lidé proudili ulicí, auta projížděla kolem, ale já jsem viděla jen jeho. A pak… se lehce usmál. Přesně tím úsměvem, který Emma nakreslila na svůj obrázek.
Udělala jsem krok vpřed, ale v tu chvíli zmizel v davu.
Pátrání po odpovědích
Celý den jsem nebyla schopná myslet na nic jiného. Kdo to byl? Proč vypadal přesně jako muž z Emmina obrázku? A jak je možné, že ho namalovala dřív, než jsem ho viděla?
Ten večer, když jsem ukládala Emmu ke spánku, jsem se jí zeptala:
„Emmi, ten muž, co si s tebou povídá… říkal ti, jak se jmenuje?“
Emma se zavrtala do peřin a zívla. „Ano. Jmenuje se Tomáš.“
Tomáš. To jméno mi nic neříkalo. Nebo ano? Celou noc jsem přemýšlela. A pak jsem si vzpomněla.
Tomáš bylo jméno mého prvního přítele. Moje první láska.
A taky jméno muže, který tragicky zemřel ve věku dvaceti let.
Předtím, než jsem vůbec zjistila, že jsem těhotná.
Co je skutečné?
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to nemožné. Tomáš byl mrtvý dávno předtím, než se Emma narodila. Nikdy ho neviděla, nikdy o něm neslyšela. Ani já o něm nemluvila – bylo to bolestivé, něco, co jsem si nechávala hluboko uvnitř sebe.
A přesto ho znala.
A já ho potkala.
Celou noc jsem se budila a přemýšlela. Byla to náhoda? Hra mé mysli? Nebo snad něco jiného?
Ale ať už to bylo cokoli, jedno jsem věděla jistě.
Nikdy jsem nevěřila na osud.
Ale možná…
Možná osud vždycky věřil ve mě.
