Článek
Po dlouhé době jsme se chystaly vyrazit na místo, které jsem měla v plánu už delší dobu – do malebného městečka nedaleko, které jsme chtěly prozkoumat. Po několika týdnech naplánovaných povinností to byl ideální den, kdy si užít trochu klidu, projít se po historických ulicích a dát si zmrzlinu.
Ale než jsme vyrazily, něco mě začalo znepokojovat. Moje dcera, která měla tehdy sedm let, se od rána chovala trochu jinak. Nešla si hrát se svými hračkami ani nechtěla jít ven, jak bývala zvyklá. Místo toho seděla na stole, uprostřed obývacího pokoje, a kreslila.
Nic zvláštního na tom nebylo. Vždycky ráda kreslila – spoustu zvířat, květiny, slunce. Ale tentokrát to bylo jiné. Když jsem se podívala na papír, viděla jsem dům. Byl to velký dům se staromódními okny, se štíhlými věžemi a širokou zahradou. Nebyl to dům, který bychom měli doma, ani žádný z těch, které jsme navštívili. Nebylo to nic, co by mělo nějaký osobní význam.
„To je hezký dům, miláčku,“ řekla jsem jí s úsměvem, i když jsem měla pocit, že je na tom něco podivného. Moje dcera na mě jen kývla a pokračovala ve svém kreslení. „Kreslím ho pořád dokola,“ řekla tichým hlasem, aniž by se na mě podívala.
Po hodině jsme se vydaly na výlet. Auto bylo napuštěné, káva byla připravena, a tak jsme vyrazily. Cesta ubíhala celkem rychle, i když jsme obě byly trochu ztuhlé z toho, že se blížil konec týdne a potřebovaly jsme si odpočinout. Jak jsme se blížily k městečku, dcera se opět začala nudit. „Mami, tady je ten dům,“ řekla náhle.
„Jaký dům?“ zeptala jsem se, přičemž jsem si stále myslela na její kresby.
„Ten dům, co pořád kreslím,“ odpověděla, a ukázala na něj ven z okna.
V tu chvíli jsem se otočila, abych se podívala na dům, na který ukázala. A všechno v mé hlavě se zastavilo. Byla jsem v šoku. Ten dům, ten úplně stejný dům, který dcera stále dokola kreslila, byl tam. Stál před námi, jako kdyby vstal z papíru a postavil se na skutečnou ulici. Byl to ten dům se staromódními okny, věžičkami a zahradou, o kterém moje dítě nikdy nemohlo vědět. Nikdy jsme tady nebyly, nikdy jsem o něm neslyšela, a přesto jsme se právě ocitly před ním.
„Co… co to je?“ zeptala jsem se, ale hlas mi selhal. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a ruce se mi začínají potit. Moje dcera seděla v klidu vedle mě a pozorovala dům, jako kdyby to byla naprosto běžná věc.
„To je ten dům, co jsem kreslila. Mami, můžeme tam jít?“ zeptala se, jako by to bylo něco, co se stalo stokrát.
Mé srdce začalo bít rychleji. Vystoupily jsme z auta a pomalu se přibližovaly k bráně, která byla lehce otevřená. Na okamžik jsem se podívala na dceru. Byla klidná, ale její oči měly výraz, který bych nikdy nečekala. Nešlo o strach nebo zvědavost, ale o něco jiného – něco, co jsem nedokázala vysvětlit.
„Mami, je to náš dům,“ řekla tiše.
Když jsem se podívala na dům zblízka, najednou jsem měla pocit, že to všechno vím. Měl to být nějaký sen, nějaká iluze, ale byl to skutečný dům, ten dům, který jsem nikdy neviděla, ale který moje dcera znala tak dobře. Cítila jsem podivnou touhu vejít dovnitř, ale zároveň strach, že bych měla utéct.
Po chvíli váhání jsem se rozhodla, že se vrátíme zpět. „Pojďme, miláčku, necháme to na příště.“ Ale v srdci jsem věděla, že tohle nebyl konec. Něco mi říkalo, že musíme zjistit, co to všechno znamená, proč se to děje. A proč moje dcera, bez jakéhokoli důvodu, znala dům, o kterém jsem nikdy neslyšela.
Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla dům ještě jednou, ale když jsem se podívala zpět, už tam nebyl. Zůstal tam, kde byl před chvílí, ztracený v mlze vzpomínek a nevyřčených otázek.
