Článek
Vždycky jsem si myslela, že naše přátelství vydrží navždy.
Ale najednou se něco změnilo.
Už mi nepíše jako dřív.
Když jí zavolám, je odtažitá.
A já se ptám sama sebe: Co se stalo?
Vždycky jsme si říkaly všechno. Teď mi neříká nic.
Pamatuju si doby, kdy jsme si psaly každý den. Sdílely jsme všechno – od malých radostí po velké životní krize. Byly jsme tu jedna pro druhou.
Teď?
Je ticho.
Najednou mi neříká nic o svém životě. Když se ptám, odpovídá krátce a stroze. Nechce se mnou sdílet radosti ani starosti.
Když se jí zeptám, co se děje, odmávne to, jako by to nic nebylo. Ale já to cítím.
Cítím tu změnu. A nevím, co s ní.
Zavolám jí? Nebo mám čekat, až se ozve sama?
Přistihla jsem se, jak sedím s telefonem v ruce a váhám. Mám jí napsat? Nebo mám čekat, až se ozve ona?
Dřív jsme si psaly automaticky. Ale teď?
Nechci být ta, která se pořád jen snaží.
Jenže když se neozvu já, neozve se ani ona.
A tak mlčení pokračuje.
Vyrostly jsme z našeho přátelství?
Možná se změnila. Možná už si nemáme co říct. Možná už nejsme ty stejné holky, které si kdysi slibovaly, že se nikdy nerozdělí.
Ale je tohle normální?
Přátelství se přece neopouští jen tak.
Nebo ano?
Najednou má jiné přátele. A já se cítím jako outsider.
Vidím ji na fotkách s jinými lidmi. Směje se s nimi, jako jsme se smály my dvě. Sdílí zážitky, které mi nikdy nezmínila.
A já se ptám: Byla jsem nahrazena?
Nejde o to, že bych chtěla, aby měla jen mě. Ale proč mám pocit, že už do jejího života nepatřím?
Zkusila jsem si s ní promluvit. Její odpověď mě ale zklamala.
Sešla jsem se s ní a zkusila to. Chtěla jsem odpovědi.
A víš, co řekla?
„Nic se nestalo. Jen toho mám teď hodně.“
A to bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádné snahy cokoliv řešit.
Jen vlažné ujištění, že je všechno „v pohodě“.
Ale já vím, že není.
A tak nevím, co dělat dál.
Mám dál bojovat za naše přátelství? Nebo mám přijmout, že některé věci se prostě mění?
Nechci být člověk, který se křečovitě drží něčeho, co už nefunguje.
Ale zároveň mi tohle přátelství chybí.
A tak pořád čekám, jestli se něco změní.
Nebo jestli se jednou probudím a pochopím, že je konec.
