Článek
Nebylo to o otevřené nepřátelství, spíš taková zvláštní chladnost. Proto mě překvapilo, když mi k narozeninám podala malou, pečlivě zabalenou krabičku.
„Tohle je pro tebe,“ řekla tiše. Její oči byly zvláštně vážné, skoro smutné.
Rozbalila jsem balíček a v dlani mi zůstal starý zlatý medailonek. Na první pohled krásný, ale zároveň trochu opotřebovaný. Opatrně jsem ho otevřela – čekala jsem, že uvnitř bude fotografie někoho z rodiny nebo možná malý vzkaz.
Jenže uvnitř nebylo nic.
Tchyně si povzdechla. „Měla bys do něj dát fotku, která tam patří,“ řekla tiše.
Nechápala jsem. „Jakou fotku?“
„Podívej se pod výstelku,“ odpověděla.
Trochu jsem zaváhala, ale pak jsem opatrně nehtem nadzvedla tenkou kovovou destičku uvnitř. A v tu chvíli mi srdce vyskočilo až do krku.
Pod výstelkou byla složená stará černobílá fotografie. Roztřesenými prsty jsem ji rozložila.
A podívala se do tváře sobě samé.
Jenže to nebylo možné. Na fotce byla mladá žena, která vypadala naprosto stejně jako já, ale podle oblečení a stylu fotografie musela být pořízená před desítkami let.
„Kdo… kdo to je?“ vykoktala jsem.
Tchyně se na mě dívala zvláštním pohledem. „Moje babička,“ odpověděla tiše. „Jmenovala se Klára. Zemřela mladá. A když jsem tě poprvé viděla, myslela jsem… že se vrátila.“
Přejel mi mráz po zádech. Sklopila jsem oči zpátky k fotografii. Bylo to děsivé. Žena na ní měla stejné rysy jako já – stejné oči, stejný úsměv, dokonce i malou pihu na krku, kterou jsem měla já.
„Tohle nemůže být…“ zašeptala jsem.
Tchyně jen zavrtěla hlavou. „Nevím, jak to vysvětlit. Ale věřím, že některé duše se vracejí.“
Doma jsem dlouho seděla a dívala se na tu fotku. Kdo vlastně byla ta žena? Co všechno prožila? A byla to opravdu jen náhoda, že vypadala jako já?
Od toho dne už jsem se na svůj odraz v zrcadle nikdy nedívala úplně stejně.
