Článek
Nic zvláštního. Ale právě v ten den, kdy jsem neměla tušení, že se stane něco, co mi změní pohled na svět, jsem zažila okamžik, který nikdy nezapomenu.
Zrovna jsem se chystala vyrazit ven, když mi zazvonil telefon. Byla to moje matka. Bála jsem se, že je něco v nepořádku, protože už dlouho jsme neměly žádný delší rozhovor. Zvedla jsem telefon, a než jsem stihla pozdravit, ozvalo se:
„Viděla jsem ho.“
„Kde?“ zeptala jsem se rychle, srdce mi bušilo v hrudi.
„Včera,“ pokračovala matka. „Byl v kavárně. Seděl tam, jakoby nic.“
Zůstala jsem stát. Nechápala jsem, co tím myslí. Moje matka mi nikdy neříkala nic, co by mi mohlo vzít dech.
„Kdo byl v kavárně?“ zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že to, co říká, se nemůže stát.
„Tvůj bratr,“ odpověděla matka. „Viděla jsem ho tam, seděl u okna a pil kávu. A to přece není možné. Vždyť…“
Ztuhla jsem. Moje mysl byla náhle zmatená. Bratr, který zemřel před pěti lety při autonehodě. Bratr, jehož smrt jsem nikdy nepřijala. Měl na sobě tmavý kabát, jaký si vždycky oblékával. Matka byla v šoku. Ona to viděla stejně jako já – i když věděla, že je to nemožné.
„Přijď sem, prosím,“ řekla mi matka, její hlas teď zněl vyděšeněji. „Musíme si promluvit.“
Okamžitě jsem vyrazila k ní. Cestou jsem se snažila uklidnit. Vždyť to není možné, říkala jsem si. Ale otázky se množily a hlodaly mi v hlavě. Co když se matka spletla? Co když to byl někdo, kdo mu byl velmi podobný? Ale pak jsem si vzpomněla na poslední slova, která jsem slyšela od matky, než jsme se rozloučili po jeho pohřbu: „Nikdy se s tím nedokážu vyrovnat.“
Když jsem přišla domů, matka byla už doma. U stolu seděla, na tváři slzy, v očích zoufalství.
„Co se děje?“ zeptala jsem se jemně.
„Viděla jsem ho, a přísahám, že to byl on,“ řekla. „Jako by se nic nestalo. Jako by nikdy nezemřel.“
Podívala jsem se na matku, její rysy byly napjaté. Měla v rukou kávu, kterou jsem jí naservírovala, a její pohled byl prázdný. Vzpomněla jsem si, jak ji držel, jak mu přinesla čaj na stůl. Vzpomínka na ty chvíle mi přišla zcela jasně.
A co jsem měla teď udělat? Včera jsem o tom vůbec nevěděla, neviděla jsem ho. Stále jsem tomu nevěřila. Naše minulost byla přítomností smutku a touhy. Naše ztráta byla nevyjádřitelná, ale stále přítomná.
Společně jsme se rozhodli, že půjdeme do té kavárny. A opravdu, jak matka říkala, byla to ta malá kavárna na rohu. Vždycky jsme ji měli rádi. S těžkými kroky jsme vešli dovnitř, všude voněla káva. U okna seděl muž.
Byl to on.
Ten muž měl na sobě tmavý kabát a seděl tam, jakoby nic. Vypadal stejně jako můj bratr. A teď jsem věděla, že to není možná žádná náhoda. Nebyl to žádný omyl.
Matka se chystala přistoupit k němu, ale já ji zadržela. „Počkej,“ řekla jsem. „Nejprve si to musíme ujasnit.“
Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Můj bratr… ve skutečnosti to nemohlo být možné. Když jsem se podívala zpět na toho muže, podíval se na mě, jeho oči byly stejné, ale bez života. Všechno ve mně se zastavilo.
A v tu chvíli jsem pochopila, že nevím, co je to za tajemství, co se skrývá. Byl to on nebo někdo, kdo nám z nějakého důvodu chce něco ukázat?
Zůstali jsme tam ještě chvíli, než jsme se rozhodli opustit kavárnu. Stále jsme si byli jisti, že nám tu někdo dal zvláštní zjevení.
Nikdy nezapomenu na ten den. A stále nechápu, co se vlastně stalo.
