Článek
Jako děti jsme s bratrem měli spoustu teorií, co v něm asi může být. Možná nějaké tajné recepty, možná seznam pokladů, možná jen obyčejné zápisky z jeho života. Děda se ale vždy tvářil vážně. „Jsou věci, které by měly zůstat zapomenuté,“ říkával a vždy ten malý černý diář schoval hluboko do zásuvky.
Když děda zemřel, bylo mi líto, že jsem se ho nikdy nezeptala na tolik věcí. O jeho mládí jsem toho věděla jen málo. Nikdy moc nemluvil o své minulosti, o rodičích, o tom, co dělal, než poznal babičku.
Uklízela jsem jeho věci a našla jsem ho. Malý černý diář, schovaný mezi starými fotografiemi a dopisy. Ruce se mi třásly, když jsem ho otevřela. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomovala, že to, co se dozvím, už nikdy nepůjde vzít zpět.
První stránky byly obyčejné. Zápisy o počasí, nákupy, poznámky o tom, co se stalo v rodině. Ale pak se tón textu změnil.
„Nemůžu uvěřit, že se to znovu děje.“
Listovala jsem dál. Děda psal o někom, koho nazýval „on“. Stále dokola se objevovaly poznámky o tom, že ho sleduje, že ho znovu našel, že se nikdy nezbaví jeho stínu.
„Včera v noci byl znovu u okna. Vím, že mě viděl.“
Stránky byly stále děsivější. Děda popisoval, jak slýchával kroky po domě, jak se budil s pocitem, že není sám. A pak to nejhorší:
„Musím to ukončit. Jinak se to přenese dál.“
V tu chvíli jsem přestala dýchat. Přenese dál? Co tím myslel?
Poslední zápis byl napsán roztřeseným písmem.
„Dnes v noci přijde naposledy. A jestli se to nepovede, pak vím, že si najde někoho jiného.“
Dál už nic nebylo.
Zamrazilo mě. Podívala jsem se na datum zápisu. Bylo to přesně rok před tím, než jsem se narodila.
Náhle jsem si vzpomněla na všechna jeho varování. Na to, jak se vždy choval zvláštně, když jsem se ho ptala na minulost. A na jeho poslední slova ke mně před smrtí:
„Doufám, že už je to pryč.“
Se sešitem v ruce jsem se rozhlédla po pokoji. Najednou mi připadalo, že nejsem sama.
