Článek
Měl zvláštní styl psaní, plný zkratek a vtipných hlášek. Když mi ale předevčírem v noci přišla zpráva z jeho starého čísla, cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz.
„Ahoj, synku. Jak se máš?“
Díval jsem se na obrazovku a moje ruce se začaly třást. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějaký hloupý žert. Možná si někdo koupil staré číslo mého otce a teď si ze mě dělá legraci. Ale pak mi došlo něco děsivého – to číslo bylo stále odpojené. Po jeho smrti jsme se s matkou postarali o to, aby byl účet zrušen. Tak odkud ta zpráva přišla?
Chvíli jsem zíral na displej, než jsem se odhodlal odpovědět. „Kdo jsi?“ napsal jsem a hned po odeslání jsem měl chuť telefon odhodit. Odpověď přišla okamžitě.
„Jsem to já, táta. Chci jen vědět, jak se máš.“
Celý jsem ztuhl. Ta slova, ta fráze – přesně takhle by mi napsal. Možná mi mysl hrála nějakou podivnou hru. Možná to byl jen vtip… ale co když ne?
Vzpomínky, které nikdy nezmizely
Celou noc jsem nemohl spát. Hlavou mi běžely všechny vzpomínky na otce. Jak mě učil jezdit na kole, jak jsme spolu seděli na gauči a sledovali filmy, jak mi psal dlouhé zprávy o všem možném. Ale on už přece nebyl. Jak mohl psát?
Další den jsem se rozhodl pátrat. Zavolal jsem na operátora, ale potvrdili mi, že číslo bylo zrušené a nikdo jej znovu neaktivoval. Nešlo mi to do hlavy. Cítil jsem zvláštní směs strachu a zvědavosti.
A pak mi přišla další zpráva.
„Nejsi doma. Proč?“
Seděl jsem ve své kanceláři a měl pocit, jako by mě někdo sledoval. Nikdy jsem se necítil tak neklidně. Napsal jsem zpět: „Kde jsi?“
Odpověď přišla okamžitě. „Doma. Čekám na tebe.“
Moje srdce vynechalo úder. Bydlel jsem stále ve stejném domě, kde jsme s otcem žili. Pokud tam někdo čekal… kdo to byl?
Setkání, které nečekáte
Cestou domů mi hlavou běžely všechny možné scénáře. Co když je to jen špatný vtip? Co když mě někdo sleduje? A co když… je to vážně on?
Když jsem dorazil, dům byl tichý. Opatrně jsem odemkl dveře a vešel dovnitř. V obývacím pokoji ležel na stole můj starý telefon, který jsem kdysi používal. Ten, který otec koupil a který jsem od jeho smrti nikdy nezapnul.
Rozechvělými prsty jsem ho zvedl. Displej zablikal. Na obrazovce bylo jedno jediné slovo:
„Jsem tady.“
A pak se telefon sám od sebe vypnul.
Co když nikdy skutečně neodešel?
Od té noci jsem už žádnou další zprávu nedostal. Ale pocit, že nejsem v domě sám, mě neopustil. Možná se technologie pletou. Možná někdo hraje krutou hru. A možná… jen možná… někdy naši blízcí nikdy skutečně neodejdou.
