Článek
Nikdy nebyl výřečný, co se týče svého soukromí. Než jsme se dali dohromady, říkal, že je zvyklý být sám. Prý si dlouho vystačil jen s prací, sportem a tichým večerem u knihy. Nesnažila jsem se ho měnit. Věřila jsem, že některé věci se časem otevřou samy. Ale neotevřely. A čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem cítila, že je něco… jinak.
Nebyl to strach. Spíš takový neklid, co se mi usadil v těle. Tomáš mi nikdy nelhal – ale zároveň nikdy úplně neřekl pravdu.
Každé úterý a čtvrtek odcházel „zařizovat věci“. Vždycky se vrátil až večer, s výmluvou, že si byl zaběhat, že měl schůzku s kolegou nebo že pomáhal kamarádovi s autem.
Ale oblečení nikdy nebylo propocené. Mobil nosil u sebe jako poklad. A když jsem mu jednou večer řekla, že mám pocit, že přede mnou něco tají, jen se usmál a políbil mě na čelo.
„Některý věci jsou tak obyčejný, že by tě ani nezajímaly,“ řekl.
Jenže mě to zajímalo. A jednou jsem to prostě už nevydržela.
Byl čtvrtek. Řekl, že jde jako obvykle „zařizovat věci“. Chvíli po něm jsem vyšla i já. Vzala si taxík, abych ho mohla sledovat, aniž by si mě všiml. Měl auto, já šla v dálce pěšky, nenápadně, se staženým kapucí.
Zastavil na kraji města, v průmyslové zóně. Starý areál, napůl zchátralý, napůl opravený. Vstoupil do nenápadné budovy bez označení. Dveře se za ním zavřely a já zůstala stát venku, se srdcem v krku.
Moje fantazie jela na plné obrátky. Hazard? Tajné schůzky? Drogy? Sekta?
Rozhodla jsem se to zjistit.
Dovnitř jsem se nedostala, ale podařilo se mi proklouznout k postranním oknům. Stála jsem v mrazu a nahlížela dovnitř.
A pak jsem ho uviděla.
Tomáš seděl u dlouhého stolu. Kolem něj několik lidí. Všichni v tichosti. Každý měl před sebou fotku. A svíčku.
Na stole byla rozložená mapa a spousta špendlíků.
Pak někdo rozsvítil projektor a na zeď se promítla fotografie. Dítě. Pod ní jméno. Datum zmizení. A pak další tvář. A další.
Ztuhla jsem.
Byla to skupina dobrovolníků, kteří ve svém volném čase pomáhali hledat pohřešované. Anonymně, bez nároku na slávu nebo uznání.
A Tomáš byl jedním z nich.
Stála jsem tam v šoku. Studený vzduch mě štípal do tváří, ale já ho necítila.
V duchu jsem si zopakovala všechny domněnky, které jsem měla. Všechny podezření, všechno, co jsem si myslela, že vím. A musela jsem se stydět.
Nešel mi říct pravdu. Ne proto, že by mi nevěřil – ale protože věřil, že by to mohl ohrozit. Že by to mohlo vzbudit pozornost, které se tihle lidé snaží vyhnout.
Když jsem se vrátila domů, čekal už na mě. Netvářil se překvapeně. Jen tiše řekl: „Byla jsi tam, viď?“
Přikývla jsem. A oči mi zaplavily slzy.
Tomáš si ke mně sedl. Tentokrát mi neříkal výmluvy. Jen mi podal ruku a řekl: „Teď už to víš. Ale prosím – nikomu o tom neříkej.“
Od té doby je všechno jinak. Pořád mám někdy nutkání se ptát. Ale už vím, že některé věci nejsou tajemství proto, že by měly bolet. Ale proto, že chrání něco většího.
A já dnes žiju s mužem, který mi nikdy neřekl všechno. Ale ukázal mi víc, než kdokoli jiný.
