Článek
Jenže jsem nečekala, že ve vztahu budu mít ještě jednoho neviditelného hosta.
Jeho bývalou přítelkyni.
Ne že by se s ní dál vídal nebo jí psal. Nejde o to, že by se ji snažil dostat zpátky.
Ale pořád je v jeho hlavě.
A já s ní neustále soupeřím.
„Ona to dělala jinak…“
Zpočátku jsem si toho nevšímala. Každý má minulost, bývalé vztahy, vzpomínky. To je normální.
Jenže postupně jsem začala vnímat, že její přítomnost nikdy úplně nezmizela.
Začalo to drobnostmi. Občas zmínil její jméno. Pak mi vyprávěl, jak něco dělala ona. Jak si dávala kávu bez cukru, protože tvrdila, že tak líp chutná. Jak měla ráda dlouhé procházky v dešti.
A pak přišlo srovnávání.
„Ona tohle vařila trochu jinak…“
„Ona vždycky říkala, že nejlepší film je Pulp Fiction.“
„Ona to dělala takhle a bylo to vlastně docela fajn.“
Najednou to nebyly jen náhodné zmínky. Bylo to pořád.
A já měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.
Jsem já, nebo je to její stín?
Nejhorší na tom je, že ona není skutečný problém. Není to její chyba.
Jeho bývalá je jen stínem v jeho hlavě. Možná si neuvědomuje, že ji stále nosí s sebou. Možná mu jen chybí ty dobré chvíle, které s ní prožil.
Ale co já?
Jsem živý člověk. Jsem tady teď a tady. A chci, aby se mnou byl opravdu přítomen. Ne abych byla jen někdo, kdo zaplňuje prázdné místo po někom jiném.
Mluvit o bývalých je normální. Ale všechno má své hranice.
Nebudu tvrdit, že minulost by měla zmizet. Každý si s sebou něco neseme. Každý máme vzpomínky, dobré i špatné.
Ale vztah by měl být o dvou lidech v přítomnosti, ne o někom třetím, kdo už není součástí příběhu.
A já už nechci být jen náhradou.
Zkusila jsem mu to říct. Ale odpověď mě zaskočila.
Jednoho večera jsem se odhodlala. Sedli jsme si a já mu to řekla narovinu.
„Víš, že mě pořád srovnáváš s ní?“
Nechápavě se na mě podíval.
„Cože? Ne, to si jen myslíš. Já o ní skoro nemluvím.“
A v tu chvíli mi to došlo. On si to ani neuvědomuje.
Nevnímá, že ji pořád nosí ve své hlavě. Že ji vkládá do našich rozhovorů. Že ji používá jako měřítko, podle kterého hodnotí náš vztah.
A to bolí ještě víc.
Mám s tím bojovat? Nebo se smířit, že nikdy nebudu „dost dobrá“?
Nevím, co s tím dělat.
Miluju ho. Ale nechci žít ve stínu někoho jiného.
Nechci být jen „další holkou v jeho životě“. Chci být jeho jedinou tady a teď.
Jenže co když on není připraven nechat minulost být?
Co když já nikdy nebudu ta pravá, ale jen ta, co přišla po ní?
A to je otázka, na kterou zatím nemám odpověď.
