Článek
Nikdy k sobě nikoho nezval a nikdo ho nikdy nenavštěvoval. Lidé v ulici si šuškali, že je to jen podivín, ale já měl(a) zvláštní pocit, že za tím je něco víc.
Jedné noci jsem se vracel(a) pozdě domů a zahlédl(a) slabé světlo v jeho domě. Stín se mihotal za záclonou a pak se ozval tlumený výkřik. Zastavil(a) jsem se. Můj tep se zrychlil. Rozhodl(a) jsem se, že se druhý den podívám blíž.
Když jsem ráno procházel(a) kolem jeho domu, všiml(a) jsem si pootevřených dveří do sklepa. Bylo to poprvé, co jsem viděl(a), že něco nechal nehlídané. Zvědavost zvítězila nad strachem. Pomalu jsem se přiblížil(a) a nahlédl(a) dovnitř. Bylo tam něco, co mě přikovalo na místě.
Na zdech visely podivné fotografie, staré novinové výstřižky o zmizeních lidí z okolí a podivné poznámky psané roztřeseným písmem. Na stole ležela mapa s červeně zakroužkovanými místy. A uprostřed sklepa… něco bylo zabalené v plastové fólii.
Ztěžka jsem polkl(a) a couvl(a), ale vtom se za mnou ozval zvuk. Otočil(a) jsem se a spatřil(a) svého souseda stát ve dveřích. Jeho oči byly prázdné, bez emocí. „Neměl(a) jsi sem chodit,“ řekl tiše.
Nevím, jak jsem se dostal(a) pryč, ale utíkal(a) jsem tak rychle, jak jen to šlo. Zavolal(a) jsem policii a v té chvíli už jsem věděl(a), že mám pravdu. Nebyl to jen podivín. Byl to někdo, kdo skrýval něco strašného.
Když policie prohledala jeho dům, odhalila pravdu, která šokovala celou čtvrť. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybych tam zůstal(a) o chvíli déle…
