Článek
Budil se uprostřed noci s křikem, celý zpocený a vyděšený. Vždycky mi popisoval stejnou scénu – temný dům s rozbitými okny, vysoké stromy kolem a zvláštní, mlhavou atmosféru. Tvrdil, že se v něm ztratil, že ho tam něco pronásleduje, ale nikdy mi nedokázal říct, co přesně to bylo.
„Mami, já nechci jít zpátky do toho domu,“ opakoval mi se slzami v očích.
Uklidňovala jsem ho a vysvětlovala, že je to jen sen, že nic takového neexistuje. Ale sny se opakovaly. Každou noc. A pokaždé byly detailnější. Oliver mi říkal o starých hodinách v hale, které nefungovaly, o prasklých dlaždicích na chodbě a o pachu vlhké země. Začínalo mě to děsit. Jak si může vymýšlet tak podrobné popisy místa, kde nikdy nebyl?
Jednoho dne nakreslil obrázek toho domu. Když mi ho ukázal, sevřelo se mi hrdlo. Vypadal až příliš skutečně.
A pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech.
Při úklidu jsem narazila na starou krabici s fotografiemi mé babičky. Vytáhla jsem jednu z nich a málem jsem ji upustila. Na obrázku byl přesně ten samý dům, který Oliver kreslil. Rozbitá okna, vysoké stromy, všechno. Srdce mi bušilo. Ten dům skutečně existoval.
Nikdy jsem o něm nemluvila, dokonce jsem na něj už dávno zapomněla. Byl to opuštěný statek, kde kdysi žila babička jako malá, ale tragédie v rodině je přinutila se odstěhovat. Nikdo z naší rodiny tam už léta nejezdil.
Musela jsem to zjistit. S Oliverem jsme se vydali na výlet a když jsme přijeli na místo, zbledl. „To je on,“ zašeptal. Věděla jsem, že nemůže lhát. Nikdy tady nebyl.
Vstoupili jsme dovnitř. A tehdy jsme zjistili, že ty noční můry možná nebyly jen sny…
