Článek
Vždycky jsem to brala jako normální součást dětství – dokud mi jednoho dne neřekl něco, co mi vzalo dech.
Kdo je ta paní?
Bylo to jedno klidné odpoledne. Seděla jsem v obýváku, zatímco si Tobiáš hrál ve svém pokoji. Občas jsem zaslechla, jak si něco mumlá, ale nevěnovala jsem tomu pozornost – myslela jsem si, že si prostě povídá sám se sebou.
Po chvíli ke mně přišel a s vážnou tváří se zeptal:
„Mami, kdo je ta paní, co se na mě pořád dívá?“
Zarazila jsem se. „Jaká paní, zlato?“
„Ta s šedými vlasy a brýlemi. Má modrý svetr a vždycky se usmívá,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Říká mi, že mě má moc ráda.“
V tu chvíli mi proběhl mráz po zádech.
„A kde jsi ji viděl?“ snažila jsem se znít klidně.
„Sedí na kraji mé postele, když si hraju. A někdy je v kuchyni, když večeříme,“ řekl. „Říká mi Tobi, ale tak mi nikdo neříká. Jenom ona.“
Srdce se mi prudce rozbušilo. Tobiáš popsal moji matku – jeho babičku. Zemřela ale před deseti lety, dávno předtím, než se narodil. A co bylo nejpodivnější? Jako jediná mi vždycky říkala „Tobi“.
Podrobnosti, které nemohl znát
„A co ti ještě říká?“ zeptala jsem se opatrně.
Tobiáš se zamyslel. „Vypráví mi pohádky. A říká, že má ráda tvůj jablečný koláč.“
Vydechla jsem. Moje matka milovala jablečný koláč, ale já o tom před Tobiášem nikdy nemluvila.
„A taky říkala, že se nemám bát bílého psa, co mě dneska vyděsil na hřišti. Prý je hodný a chce si jen hrát.“
Zůstala jsem stát jako přimrazená.
Dnes odpoledne jsme byli na hřišti a kolem proběhl velký bílý pes. Tobiáš se lekl a schoval se za mě. Nikomu jsme o tom neříkali. Jak to mohl vědět?
Fotografie
Pár dní poté, co mi Tobiáš poprvé řekl o „paní“, jsem vytáhla staré rodinné album.
Ukázala jsem mu několik fotek, kde byla i moje matka, ale neřekla jsem mu, kdo na nich je.
Když jsem otočila na jednu fotku, kde měla máma svůj oblíbený modrý svetr, Tobiáš radostně vykřikl:
„To je ona! To je ta paní, co si se mnou povídá!“
Seděla jsem jako opařená. Nikdy předtím tu fotku neviděl. A přesto ji poznal.
Poslední vzkaz
Další týdny se zdály normální, i když jsem teď Tobiáše častěji sledovala a poslouchala jeho slova. Po nějaké době se ale jeho „setkání“ s babičkou začala vytrácet.
A pak, jednoho večera, než usnul, mi řekl něco, co mě dojalo.
„Mami, paní říkala, že už musí jít pryč. Ale že tě moc miluje a že jablečný koláč pořád voní krásně.“
Oči se mi zalily slzami.
Od té doby už o „paní“ nikdy nemluvil.
Ale já vím, že tu byla. A že dohlížela nejen na něj… ale i na mě.
