Článek
Cestování, dobré jídlo, úspěchy v práci, večery s přáteli. Každá fotka je pečlivě vybraná, upravená, doplněná popiskem, který působí bezstarostně a šťastně.
Ale pravda?
Cítím se osamělý.
A čím víc lajků dostanu, tím horší ten pocit někdy je.
Virtuální realita, která klame i mě samotného.
Začalo to nevinně. Přidával jsem fotky z výletů, ze zajímavých míst, chtěl jsem se podělit o radostné momenty. Jenže postupem času jsem začal vnímat, co lidé chtějí vidět.
Pochvala v komentářích. Odezva na mé příspěvky. Každé srdíčko mi říkalo: Jsi zajímavý. Tvůj život je inspirativní.
A tak jsem fotil ještě víc. Chtěl jsem, aby můj profil vypadal jako něco, co by lidé chtěli sledovat. Něco, co by možná i záviděli.
Jenže v jednu chvíli jsem si uvědomil děsivou věc:
Moje fotky už neukazují realitu.
Ukazují jen pečlivě vybranou verzi mého života, která se někdy ani zdaleka nepodobá tomu, jak se doopravdy cítím.
Neukážu to, co nechci vidět ani já sám.
Co na mém Instagramu nikdy neuvidíš?
- Večery, kdy sedím doma a nemám komu napsat.
- Dny, kdy si připadám úplně zbytečný.
- To, že někdy přidávám fotku z dovolené jen proto, abych si sám připomněl, že jsem někde byl.
- Chvíle, kdy sleduji cizí profily a cítím se méněcenný.
Protože ano – sám taky někdy propadnu iluzi, že ostatní mají lepší život než já.
Sleduji přátele, influencery, lidi, které ani neznám osobně, a říkám si: „Oni se mají dobře. Oni nemají ten prázdný pocit, který mám já.“
A přitom vím, že možná oni cítí přesně to samé.
Kolik lidí si na Instagramu hraje na šťastné?
Kolikrát se mi stalo, že jsem potkal někoho, koho sleduji online, a byl úplně jiný než na fotkách?
Myslel jsem si, že je sebevědomý – a on přiznal, že se trápí úzkostmi.
Myslel jsem si, že žije dokonalý vztah – a pak jsem zjistil, že právě prochází rozchodem.
Myslel jsem si, že má perfektní kariéru – a on mi řekl, že ho práce vlastně vůbec nenaplňuje.
Najednou jsem pochopil jednu věc:
Všichni se snažíme vypadat šťastnější, než opravdu jsme.
Každý ukazuje jen to, co chce ukázat. Jen lepší verzi sebe sama.
A tak se možná točíme v kruhu – já závidím jejich život, oni závidí můj.
Lajky nejsou skutečná blízkost.
Když přidám příspěvek, přijde pár desítek lajků. Možná i komentář od někoho, koho jsem roky neviděl. Ale co z toho?
Lajky nejsou objetí.
Komentáře nejsou upřímné rozhovory.
Sdílení fotky z výletu není totéž jako mít někoho, s kým tam opravdu chci být.
Instagram mi dává pocit propojení, ale ve skutečnosti mě někdy ještě víc odděluje od skutečných vztahů.
Protože místo toho, abych někoho zavolal a šel si s ním popovídat, přidám fotku a čekám na reakce.
Místo toho, abych řekl, jak se cítím, napíšu pozitivní popisek a předstírám, že je všechno v pohodě.
Co když přestanu hrát tuhle hru?
Co by se stalo, kdybych přestal sdílet jen ty hezké momenty?
Co kdybych ukázal i svou samotu?
Co kdybych přiznal, že ne vždycky jsem šťastný?
Co kdybych přestal přemýšlet nad tím, jak můj život vypadá online, a začal se soustředit na to, jaký je doopravdy?
Možná by lajků bylo míň.
Možná by mě někteří lidé přestali sledovat.
Ale možná… bych konečně přestal mít pocit, že sám sobě lžu.
