Článek
Lidé mi radili, abych se nebál riskovat, zkoušet nové věci, měnit svůj život, vystavovat se nepohodlí.
Jenže já se ptám:
Proč?
Proč bych měl nutně opouštět svou komfortní zónu, když se v ní cítím dobře?
Je opravdu nutné žít v neustálém stresu?
Dnes je moderní mluvit o tom, jak je důležité nebýt v pohodlí.
- „Vykašli se na jistoty, jinak se nikam neposuneš.“
- „Když necítíš nepohodlí, nežiješ naplno.“
- „Dělej to, čeho se bojíš, protože to tě posune dál.“
Neříkám, že na tom není něco pravdy.
Ano, někdy je fajn překonat strach. Zkusit nové věci. Nebát se změn.
Ale co když se mi v mé komfortní zóně líbí?
Co když jsem spokojený s tím, co mám?
Co když nechci pořád jen někam růst, překonávat překážky a tlačit se do stresu jen proto, že se to považuje za správné?
Mám stabilní život. Proč bych ho měl rozbíjet?
Dlouho jsem si myslel, že bych měl chtít víc.
Lepší práci. Víc cestování. Víc nových výzev.
Ale čím dál víc si uvědomuju, že někdy je v pohodě prostě jen být spokojený.
Mám práci, která mě baví. Není dokonalá, ale vyhovuje mi.
Mám přátele, se kterými se cítím dobře. Nejsem pořád v akci, ale nepotřebuju to.
Mám denní rutinu, která mi dává smysl. Možná je obyčejná, ale vyhovuje mi.
Proč bych měl všechno rozbíjet jen proto, že někdo říká, že bych měl?
Ne každý potřebuje adrenalin a neustálé změny.
Pro někoho je ideální život o tom, že pořád cestuje, střídá zaměstnání, zkouší extrémní sporty a žije na hraně.
A to je v pořádku. Pokud mu to vyhovuje.
Ale stejně tak je v pořádku, pokud někdo miluje klid, stabilitu a jistotu.
Proč by měl být jeden přístup správnější než druhý?
Neznamená to, že se nikdy neposunu dál. Ale chci si to vybrat sám.
Neříkám, že nikdy nevyjdu ze své komfortní zóny.
Ano, někdy je fajn si dát výzvu. Zkusit něco nového. Udělat krok do neznáma.
Ale chci, aby to bylo moje rozhodnutí.
Ne proto, že mi někdo říká, že bych měl.
Ne proto, že mě do toho tlačí společnost.
Ale proto, že sám cítím, že to chci.
A do té doby?
Zůstávám ve své komfortní zóně. A vůbec mi to nevadí.
