Článek
Kamarád se na mě podíval a naklonil se blíž.
„Můžeš si vzít, co chceš,“ řekl a ukázal hlavou na láhve před námi.
Srdce mi zabušilo.
Měl jsem možnost. Ale měl jsem i strach.
Proč je někdy tak těžké si něco vzít?
Nešlo o ten alkohol. Nešlo ani o to, že bych se bál, že nás někdo chytí.
Šlo o něco jiného.
Kolikrát v životě máme šanci něco získat – něco, co chceme, po čem toužíme – a stejně si to nevezmeme?
Ne proto, že bychom nemohli. Ale protože máme pocit, že si to nezasloužíme.
A já jsem přesně ten pocit měl.
Stál jsem tam a přemýšlel
Bylo to snadné. Stačilo natáhnout ruku, vzít si jednu z těch láhví a dát ji do batohu. Nikdo by si toho nevšiml.
Můj kamarád to už udělal několikrát. Nikdy ho nechytili. Měl v sobě něco, co já ne – takovou zvláštní jistotu, že mu všechno projde.
Jenže já jsem nebyl jako on.
Stál jsem tam a přemýšlel, proč se nemůžu pohnout.
Kolik věcí jsem si v životě nevzal?
Najednou mi před očima proběhlo tolik situací.
Moment, kdy jsem mohl někomu říct, co doopravdy cítím, ale neřekl.
Moment, kdy jsem měl možnost něco změnit, ale neudělal to.
Moment, kdy stačilo udělat krok vpřed… a já zůstal stát.
A teď to bylo zase tady. Možnost. Výzva. A já jsem cítil, že ji zase promarním.
„Kašli na to.“
Kamarád se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Kašli na to, jestli nechceš.“
Poplácal mě po rameni a sám si vybral jednu z menších láhví.
A já jsem jen stál a sledoval ho.
Byla to jen láhev. Ale zároveň něco víc.
Když jsme vyšli ven, cítil jsem zvláštní směs úlevy a zklamání.
Ne proto, že jsem si ji nevzal. Ale protože jsem si znovu dokázal, že nejsem člověk, který jedná. Že se pořád držím zpátky.
A tehdy mi došlo, že nejde o nějakou ukradenou láhev.
Jde o to, jak přistupuju k životu.
Kolik věcí jsem si nikdy nevzal? Kolik šancí jsem nechal proklouznout mezi prsty?
A co když to tak bude pořád?
