Článek
Slunce, smích, všude květiny a lidé, které máme rádi. V ten den se všechno zdálo správné. Alespoň do chvíle, než jsme si o týden později prohlíželi fotky.
Byla to poslední série snímků – focení po obřadu, za kaplí, s výhledem na louku. Fotograf zachytil naši radost, naše doteky, ten vzácný klid mezi dvěma dušemi, které si právě slíbily budoucnost.
A pak jsme si všimli jedné věci. Na jedné z fotek byla v pozadí postava.
Neostrá, přesto zřetelně lidská. Stála pod stromem, v tmavém oblečení, s obličejem částečně ve stínu.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se nahlas.
Manžel se zamračil. „Nevidím mu do tváře. Nepoznáváš ho?“
Nepoznala jsem. Ani on. Ani nikdo jiný z rodiny, komu jsme fotku ukázali.
Zvláštní bylo, že ta postava byla jen na jedné fotce.
Předchozí – bez ní. Následující – prázdný strom. Stejný úhel, stejná kompozice. A přesto jen v tom jednom záběru.
Řekli jsme si, že to možná byl kolemjdoucí. Ale místo, kde jsme se fotili, bylo uzavřené, jen pro svatebčany. Nikdo jiný tam být nemohl. Navíc – co dělala ta osoba pod stromem? Proč se nedívala na nás, ale přímo do objektivu?
Začala jsem přemýšlet, jestli si z nás fotograf někdo nestřílí. Zavolala jsem mu. Zněl nervózně, když jsem se zeptala na tu fotku. Chvíli mlčel, pak řekl:
„Všiml jsem si jí, když jsem je upravoval. Myslel jsem, že to byl někdo z vaší rodiny. Někdo… starší.“
Zamrazilo mě. Nikdo starší než naši rodiče tam nebyl. A rozhodně ne muž s tak prázdným výrazem.
Napadlo mě nahrát fotku na sociální sítě a poprosit o pomoc s identifikací. Ale něco mi v tom bránilo. Možná ten pocit, že ta postava tam být neměla.
Něco na ní působilo chladně. Cize.
Ne jako člověk, který se vetřel na svatbu – spíš jako někdo, kdo tam byl dřív než my. Kdo tam čekal.
Dnes je ta fotka uložená v našem albu. Ale pokaždé, když ji náhodou zahlédnu, přejede mi mráz po zádech.
A někdy mám pocit, že ta postava je o něco blíž.
