Článek
Patřil mi.
Mé jméno bylo napsané na první stránce, můj rukopis se táhl po zažloutlých listech. Byly v něm úkoly z matematiky, poznámky k literatuře… Všechno přesně tak, jak si to pamatuji.
Ale pak jsem otočila stránku a narazila na něco, co tam být nemělo.
Nepatřilo to tam
Písmo bylo jiné. Bylo to moje písmo, o tom jsem nepochybovala. A přesto jsem si nepamatovala, že bych to kdy napsala.
„Zemřu 14. září 2027.“
Hleděla jsem na ta slova, jako by mě měla každou chvíli pohltit. Ruka se mi rozklepala. Srdce mi bilo tak hlasitě, že jsem ho cítila až v krku.
Proč bych něco takového napsala? A kdy?
Neměla jsem ponětí.
Otočila jsem několik dalších stránek, ale byly prázdné. Žádné další podivné zprávy. Jen ten jeden vzkaz. Datum mé smrti.
Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že ten den není zas tak daleko.
Bylo to jen za pár let.
Vzpomínky, které neexistovaly
Seběhla jsem dolů za matkou.
„Mami, pamatuješ si tenhle sešit?“ zeptala jsem se jí a ukázala jí ho.
Vzala ho do rukou, prolistovala a pokrčila čelo.
„Ano, byl tvůj. Našla jsem ho při stěhování a dala ho na půdu. Ale proč se ptáš?“
Překonala jsem nutkání nechat si to pro sebe.
„Podívej se na tuhle stránku.“
Ukázala jsem jí tu větu.
Máma ji přečetla… a zbledla.
Podívala se na mě s vyděšeným výrazem.
„To jsi nenapsala ty.“
Zamrazilo mě.
„Jak to myslíš?“ zašeptala jsem.
Máma se pomalu posadila a sevřela sešit mezi prsty.
„Tohle jsem našla už před lety. Chtěla jsem ho vyhodit, ale něco mi říkalo, ať to nedělám. Když jsem si ho prohlížela tehdy, tahle věta tam už byla. A vím jistě, že jsi ji nenapsala ty.“
V místnosti se ochladilo.
„Kdo ji teda napsal?“ zeptala jsem se potichu.
Máma neodpověděla.
Ale v jejích očích jsem viděla strach.
Začaly se dít podivné věci
Od té chvíle jsem nemohla přestat na to datum myslet. 14. září 2027. Jak blízko bylo? Co se ten den stane?
Snažila jsem se to ignorovat, ale něco mi v tom bránilo. Kamkoli jsem šla, viděla jsem to datum. Na registračních značkách aut. Na hodinách. Na účtenkách. Bylo všude.
A pak se mi začaly zdát sny.
Byla jsem v nich sama, stála jsem uprostřed prázdné silnice. Byl podzim. Vzduch voněl po dešti. A pak jsem uslyšela zvuk kroků za sebou.
Otočila jsem se.
A pak… nic. Jen tma.
Každou noc se ten sen opakoval.
A každou noc byl stále jasnější.
Blížilo se to
Roky ubíhaly. A najednou tu byl rok 2027.
S každým měsícem jsem cítila, jak ve mně roste napětí. A když přišlo září, už jsem téměř nemohla dýchat.
Měla jsem volno, takže jsem se rozhodla zůstat doma. Zamkla jsem dveře. Vypnula telefon. Rozhodla jsem se, že ten den prostě přečkám v bezpečí domova.
Když přišel večer, oddechla jsem si. Přežila jsem. Nic se nestalo.
A pak někdo zaklepal na dveře.
Srdce mi poskočilo.
Kdo by sem teď chodil?
Šla jsem pomalu ke dveřím. Nekoukla jsem se do kukátka. Jen jsem tam stála a poslouchala.
Ticho.
Pak další zaklepání.
Tentokrát silnější.
Najednou jsem si uvědomila, že slyším i něco jiného. Tiché kroky. Za mnou.
Otočila jsem se.
A pak… tma.
