Článek
Tentokrát jsem sáhla po zaprášené knize s popraskanou koženou vazbou. Jmenovala se Stíny minulosti a byla vydaná v roce 1955. Překvapilo mě, že o ní slyším poprvé, protože obvykle mám přehled o všech podobných titulech.
Usadila jsem se do křesla a začala ji letmo prolistovávat. Když jsem došla k jedné z posledních stran, srdce mi ztuhlo. Na okraji stránky bylo napsáno něco rukou, která mi byla až nepříjemně povědomá. Byla to moje vlastní! Přesně stejný sklon písma, stejná písmena, dokonce i drobné nedokonalosti, které jsem vždycky dělala u písmena „R“.
Ale to bylo nemožné.
Záhada, která neměla logické vysvětlení
Strnule jsem hleděla na slova napsaná na okraji stránky. Bylo tam jednoduché sdělení: „Neptej se na to, co se stalo. Přijmi, že některé věci nejsou určeny k pochopení.“
Celé tělo mi pokryl mráz. Jak to bylo možné? Nikdy předtím jsem tu knihu neviděla. Nikdy jsem ji nedržela v ruce. A přesto tam byl můj rukopis.
S třesoucí se rukou jsem knihu zavřela a podívala se na obálku. Neměla jsem tušení, kdo ji napsal. Autor byl uvedený jako „E. M. L.“ – zkratka, která mi nic neříkala.
Rozhodla jsem se knihu koupit a vzít ji domů. Celou noc jsem ji pročítala, hledajíc jakoukoli další známku mé přítomnosti. A pak jsem narazila na větu, která mě naprosto vyděsila:
„Jednoho dne najdeš tento příběh a budeš se ptát, jak je to možné. Ale odpověď už znáš.“
Vzpomínky, které neexistovaly
Celý další týden jsem se snažila najít nějaké racionální vysvětlení. Možná někdo napodoboval můj rukopis. Možná to byla jen obrovská náhoda. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím méně smyslu to dávalo.
Napadlo mě porovnat rukopis se svými starými zápisky. Vzala jsem si svůj deník z dětství a srovnávala písmena jedno po druhém. Byly identické. Každý tah, každý drobný detail.
Ale jak bych mohla napsat něco do knihy, která byla vydaná desítky let před mým narozením?
Pátrání po původu knihy
Rozhodla jsem se najít původní majitele knihy. Navštívila jsem antikvariát a zeptala se, odkud ji získali. Prodavač se poškrábal na bradě a řekl, že byla součástí velké sbírky, kterou vykoupili po úmrtí jednoho starého muže. Žádné další informace neměl.
Nevzdala jsem se. Pátrala jsem v archivech, hledala zmínky o knize na internetu, ale našla jsem jen několik starých inzerátů, kde se nabízela k prodeji. Nikde žádné informace o autorovi, žádné recenze, žádné zmínky v literárních databázích.
Jako by ta kniha nikdy neexistovala.
Co když…?
Začala jsem přemýšlet o neuvěřitelné možnosti. Co když jsem tu knihu opravdu napsala? Ale ne teď. Co když jsem ji napsala v jiném čase, v jiné realitě? Nebo co když někdo – nebo něco – chtělo, abych ji našla?
Možná odpověď byla ukrytá přímo v ní. Možná jsem měla pochopit její poselství. Ale jedna věc byla jistá – od té chvíle jsem už nikdy nevěřila, že čas plyne jen jedním směrem.
