Článek
Nepochybuji o tom, že pes nemusí rozumět všem slovům, která říkám, ale cítí. Cítí mou radost, cítí mou úvněvu, cítí mou bolest. A reaguje. Beze slov, beze lží, bez zbytečných her, které s lidmi tak často hrajeme.
Zatímco lidé hodnotí, pes jednoduše je. Nesoudí, neptá se, nečekejte od něj pasivní agresi nebo ironické poznámky. Jestli mě můj pes miluje, dá mi to najevo. Jestli je mu smutno, položí si hlavu na mou nohu. Nemusíme si nic vysvětlovat, nemusíme si hrát na něco, co nejsme.
A když mi je nejhůř, většinou nestojí vedle mě žádný člověk, ale chlupatá bytost, která nechce nic jiného, než abych byla v pořádku. Na rozdíl od lidí, kteří často hledají vlastní výhody, pes chce jen být s vámi. Bez podmínek, bez podmínek lásky, kterou lidé tak často komplikují.
Když se vrátím domů po náročném dni, vítá mě můj pes s nadšením, které bych od člověka nikdy nečekala. Nezáleží mu na tom, jestli jsem měla úspěšný den nebo jsem udělala chybu. Nepokládá mi nepříjemné otázky, nevyčítá mi nic, jen prostě existuje a dělá mi společnost. Jakákoli lidská interakce se většinou neobejde bez nějakého skrytého záměru, ale pes nic takového nezná. Jsem jeho svět a on je ten můj.
Někdy přemýšlím nad tím, jak moc jsme se jako lidé odklonili od přirozenosti. Psi nás nezradí, nelžou, neintrikují. Možná proto se s nimi cítíme tak dobře. Vztah mezi člověkem a psem je jedinečný, prastarý a nenahraditelný. My jsme jim kdysi poskytli ochranu a oni nám věrnost. A dodnes to tak funguje.
A tak se někdy ptám: nejsou psi lepšími společníky než lidé? Možná proto, že nejsou tak složití. Možná proto, že neřeší minulost, budoucnost ani to, co by mohlo být. Jsou tady a teď. A možná bychom si z toho měli vzít příklad. Protože kdybychom žili jako psi – v přítomném okamžiku, s radostí z maličkostí a bez zbytečných dramat – možna bychom byli šťastnější.
