Článek
Většinou to byly obyčejné dětské sny, ale jednoho dne mi vyprávěl něco, co mě trochu zarazilo.
„Mami, dneska se mi zdál divný sen,“ řekl mi u snídaně a zamyšleně míchal cereálie.
„Jaký, zlato?“ usmála jsem se, zatímco jsem připravovala čaj.
„Byl tam pán, kterého neznám. Měl takové zvláštní oči a divně se na mě díval. Stál na chodníku a jen tam tak byl…“
„A co se stalo dál?“ zeptala jsem se.
Adam pokrčil rameny. „Nic moc, prostě tam stál a díval se na mě. Ale bylo to divné, protože to vypadalo tak… opravdově.“
Nepřikládala jsem tomu velký význam. Děti mají živou fantazii a sny často nemají žádný smysl. Navíc Adam neříkal, že by se bál nebo že by ho ten muž nějak děsil. Spíš to bylo jen zvláštní.
Jenže pak se stalo něco, co mi nažene husí kůži pokaždé, když si na to vzpomenu.
O týden později jsme šli s Adamem na procházku do parku. Byl krásný slunečný den a on běhal před námi, když se náhle zastavil jako přimražený. Jeho pohled se upíral k druhé straně ulice.
„Mami…“ zašeptal. „To je on.“
Podívala jsem se tím směrem a uviděla jsem staršího muže, který stál na chodníku. Měl na sobě tmavý kabát, ruce v kapsách a jeho oči… byly zvláštní. Těžko říct proč, ale opravdu působily zvláštním dojmem. A co bylo horší – ten muž se nedíval na nic jiného než na Adama.
Srdce mi začalo bušit rychleji. „Odkud ho znáš?“ zeptala jsem se tiše.
Adam se ke mně přitiskl a odpověděl jen jediné slovo: „Sen.“
Rychle jsem ho vzala za ruku a otočila se k odchodu. Muž tam stále stál, sledoval nás, ale neudělal žádný pohyb. Neusmál se, neoslovil nás, prostě tam jen byl. Stejně jako v Adamově snu.
Doma jsem se snažila celou věc racionálně vysvětlit. Možná jsme ho někdy viděli dřív a Adam si ho podvědomě zapamatoval. Možná šlo jen o podivnou náhodu. Ale ať už to bylo cokoli, od té doby, když mi Adam říká, že měl zvláštní sen, vždycky ho bedlivě poslouchám. Nikdy nevíte, kdy se může stát skutečností.
