Článek
Měly jsme toho hodně k probrání – práce, rodina, vztahy. Smály jsme se, vzpomínaly na staré časy a užívaly si skvělé jídlo.
Když jsme dojedly, číšník nám přinesl účet. Automaticky jsem po něm sáhla a rychle ho přelétla očima. Něco mi na něm ale nesedělo.
„Tohle asi není náš účet,“ zamumlala jsem a podala ho Tereze.
„Jak to myslíš?“ zeptala se a podívala se na papírek.
Nebyly tam položky, které jsme si objednaly. Na účtence byly úplně jiné pokrmy, jiné ceny a hlavně – úplně jiné jméno na vrchu účtenky. Stálo tam: Jan Novotný.
„Promiňte, asi jste nám dali špatný účet,“ zavolala jsem na číšníka.
Přišel k našemu stolu a podíval se na lístek. V tu chvíli zbledl.
„To… to není možné,“ zamumlal a rychle nám vytrhl účtenku z ruky.
„Co se děje?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Tenhle účet… patří muži, který tu večeřel včera večer. Seděl přesně na vašem místě,“ odpověděl tiše.
Cítila jsem, jak mi přejel mráz po zádech. „To je zvláštní, asi nějaká chyba v systému, ne?“ snažila jsem se zasmát, ale uvnitř mě něco znepokojovalo.
Číšník ale zavrtěl hlavou. „Jenže… ten muž zemřel včera v noci. Prý ho srazilo auto, když odtud odcházel.“
Podívala jsem se na Terezu, která zbledla stejně jako já.
Účet vypadal úplně normálně. Datum, čas, jméno. Ale neměl se k nám jak dostat. Nebo ano?
Najednou jsem měla zvláštní pocit, jako bychom tu seděly ne samy, ale někdo další s námi sdílel ten stůl. Možná jen náhoda, možná chyba v pokladním systému… nebo něco úplně jiného.
Dodnes nevím, jak se to stalo, ale od té doby si vždy pečlivě kontroluji účtenky. Nikdy nevíte, čí jméno na nich může být.
