Článek
Pak jsem si ale všimla jednoho e-mailu, který vyčníval. Odesílatel neměl žádné jméno, jen podivnou adresu složenou z náhodných písmen a čísel.
Předmět zněl: „Pamatuješ si na mě?“
Na chvíli jsem zaváhala. Otevřít neznámý e-mail nebývá nejlepší nápad. Mohla to být jen nějaká reklama nebo podvodná zpráva. Ale něco uvnitř mi říkalo, že tohle není obyčejný spam.
Klikla jsem.
Obsah e-mailu byl krátký:
„Ahoj, už je to dlouho. Přemýšlel(a) jsi někdy o tom, co se tenkrát stalo? Neboj, brzy si vzpomeneš.“
To bylo všechno.
Žádný podpis, žádné vysvětlení.
Srdce se mi rozbušilo. Co se tenkrát stalo? A kdo mi píše?
Rychle jsem se podívala na hlavičku e-mailu, abych zjistila, odkud zpráva přišla. Technické údaje mi nic neříkaly, ale pak jsem uviděla jedno slovo: Archiv.
Najednou mi všechno došlo.
Moje e-mailová schránka měla složku „Archiv“, kam jsem si kdysi dávno ukládala staré zprávy, které jsem nechtěla smazat, ale už jsem je nepotřebovala. Klikla jsem na ni a začala hledat.
A pak jsem to uviděla.
Ten e-mail byl odeslaný z adresy mého bývalého přítele. Ale to nebylo možné. David zemřel před dvěma lety.
Začala jsem se třást.
Nechápala jsem, co se děje. Někdo se musel nabourat do jeho starého účtu… nebo existovalo jiné vysvětlení?
Najednou mi přišel druhý e-mail.
„Podívej se pod postel.“
Strnula jsem. Byla jsem sama doma.
Pomalu jsem se otočila.
Byla to jen náhoda? Hloupý vtip? Nebo něco mnohem horšího?
Nechtěla jsem to zjistit.
Vypnula jsem počítač, popadla klíče a vyběhla z bytu.
