Článek
Nevěnovala jsem mu moc pozornosti, myslela jsem si, že je to starý nákupní seznam nebo poznámka od dětí.
Ale něco mě přimělo ho zvednout a rozložit. Jakmile jsem přečetla první řádek, srdce mi začalo prudce bušit. Stálo tam:
„Vím, že tu pravdu nechceš vidět, ale už dlouho ji máš přímo před očima.“
Hlavou mi prolétlo tisíc myšlenek. Co to má znamenat? Kdo mi to napsal? A hlavně – jak se ten papírek dostal do mého auta?
Rozhlédla jsem se kolem, jestli někoho nezahlédnu. Parkoviště bylo téměř prázdné, jen pár aut, žádné známé tváře. Ruce se mi třásly, když jsem papírek otočila. Na druhé straně bylo napsané něco, co mě úplně zmrazilo:
„Podívej se pod sedadlo.“
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho slyší celý svět. Nervózně jsem se natáhla a sáhla pod sedadlo řidiče. Nahmatala jsem něco malého, tvrdého. Vytáhla jsem to a zůstala na to zírat.
Byl to klíč. A ne ledajaký. Poznala jsem ho hned. Byl to klíč od malého bytu, o kterém jsem neměla nikdy vědět.
V tu chvíli se mi spojily všechny ty zvláštní věci, kterých jsem si poslední měsíce všímala – manželovy časté pozdní příchody, podivné telefonáty, které vždy končily, jakmile jsem vešla do místnosti, a jeho občasná nervozita, když se mě ptal, kde zrovna jsem.
Pravda, kterou jsem tak dlouho odmítala vidět, mi teď ležela v dlaních. Ten byt nebyl náš. Nebyl můj. Byl někoho jiného. A já konečně pochopila, proč poslední dobou cítím, že něco není v pořádku.
V očích mě pálily slzy, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Možná to bolelo, ale konečně jsem věděla pravdu. A teď jsem měla na výběr – zavřít oči a dělat, že nic nevím, nebo sebrat odvahu a zjistit, co všechno se za tím skrývá.
Papírek jsem pevně sevřela v ruce. Dneska se všechno změnilo.
