Článek
Normálně bych se ho ani nedotkla – důvěra byla přece základ našeho vztahu. Ale ten den? Nevím proč, možná šestý smysl, možná jen zvědavost… nebo podezření, které se mi v hlavě drželo už nějakou dobu.
Displej se rozsvítil. „Těším se na zítra, lásko,“ stálo v náhledu zprávy od neznámého čísla. Srdce mi poskočilo. Cítila jsem, jak se mi začínají potit dlaně. Chvíli jsem tam jen tak seděla a zírala na tu krátkou větu, která mi v hlavě okamžitě roztočila desítky otázek. Kdo je to? Co znamená „lásko“? A hlavně… proč se na zítra těší někdo jiný než já?
Neovládla jsem se a telefon vzala do ruky. Otevřela jsem konverzaci a přede mnou se rozprostřel celý příběh, který jsem nikdy nechtěla číst. Desítky zpráv. Slova, která mi nikdy neřekl. Plány, které se mnou nikdy neudělal. Smích, který nepatřil mně.
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Můj svět, postavený na důvěře, se začal hroutit jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře koupelny a on vyšel ven s ručníkem kolem pasu, jsem tam seděla s jeho telefonem v ruce a očima plnýma slz.
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se s hlasem, který se mi třásl. Moje ruce se klepaly, ale pevně jsem držela důkaz jeho zrady.
Nejdřív ztuhl. Pak se mu ve tváři mihlo cosi mezi panikou a chladnou kalkulací. A pak přišla ta výmluva. Výmluva, kterou jsem opravdu nečekala.
„To není to, co si myslíš,“ začal. Klišé, pomyslela jsem si. Ale pokračoval: „Ta žena je… je to moje sestřenice. Má problémy s přítelem a já ji jen podporuju.“
Bylo to tak absurdní, že jsem se musela zasmát. Hořce. Trpce. Věděl, že má rodina žije daleko a že jeho sestřenici jsem nikdy nepoznala. A i kdybych ji znala – kdo by své sestřenici psal „Nemůžu se dočkat, až tě zase obejmu, princezno“?
Nevím, jestli bylo horší zjistit, že mi lže, nebo že mě má za tak hloupou, abych tomu uvěřila.
Najednou mi bylo všechno jasné. Moje podezření, jeho divné večerní schůzky, jeho náhlé výmluvy, proč nemůže být doma. Přede mnou stál muž, kterého jsem milovala… ale který nebyl ten, za koho jsem ho považovala.
A tehdy jsem se rozhodla. Už nebudu ta, která zavírá oči. Nebudu ta, která se spokojí s výmluvami. Měla jsem v ruce pravdu. A bylo jen na mně, co s ní udělám.
