Článek
Výjimečnost jako nová norma
Dnes nestačí jen dobře žít. Musíš mít projekt. Musíš podnikat. Musíš běhat maratony, meditovat, studovat další jazyk, být skvělá máma, sexy partnerka, výkonná manažerka. A hlavně – sdílet to. Protože co není vidět, to jako by nebylo.
Ale co když nechceš být výjimečná? Co když se ti nechce posouvat a růst každý den? Co když chceš jen být? Žít. V klidu. Bez srovnávání. Bez toho, aby ses měřila podle tabulek úspěchu ostatních.
Hodnota není výkon
Od mala nás učili, že musíme být nejlepší. Že musíme něčím vynikat. Ale málokdo nám řekl, že máme hodnotu i bez výkonu. Že nemusíme svět ohromit, abychom měli právo na existenci.
Ten tlak je tichý, ale všudypřítomný. Když chvíli nic neděláš, přichází vnitřní hlas: „Neplýtváš časem? Mohla bys přece…“ A ty se najednou cítíš provinile, že jen odpočíváš. Že nemáš plán. Že nejsi produktivní.
Být „jen člověk“ je dost
Ne každý musí být lídrem. Ne každý musí měnit svět. A je v pořádku být obyčejná. Žít jednoduchý život. Starat se o svoje blízké. Mít práci, která tě uživí, i když není tvým životním posláním.
Nechci být výjimečná. Nechci svítit víc než ostatní. Chci žít v míru se sebou. S tím, co zvládnu – i s tím, co ne. A věřit, že to stačí.
Nepotřebujeme být víc. Potřebujeme být opravdovější
V době, kdy se všechno honí za větším, hlasitějším, výkonnějším, je tiché „stačí mi to takhle“ revoluční čin. Možná největší odvaha není běžet dál, ale zastavit se. Přiznat si: „Tohle je moje tempo. A je v pořádku.“
Protože žít život, který tě neničí, který tě nenutí neustále dokazovat svou hodnotu – to je ten největší úspěch.
