Článek
Čím víc jsem měla, tím víc jsem se cítila cenná. Chtěla jsem všechno – nový byt, vztah podle Instagramu, práci s titulem a prestiží. Každý den jsem běžela, abych dohnala ten pomyslný ideál. A přitom jsem se sama sobě pomalu ztrácela.
Pak přišel den, kdy se všechno zastavilo.
Nemoc. Nic dramatického, ale dost na to, abych zůstala doma a nemohla se dál honit. Ticho. Prázdno. Nikoho jsem neviděla, nic jsem nestíhala, a najednou jsem měla čas přemýšlet.
A došlo mi něco prostého: vlastně mi nechybí nic z toho, co jsem považovala za samozřejmost. Ani ta hektická práce. Ani nekonečné večírky. Ani novinky ve skříni. Chyběly mi jen malé, opravdové věci – číst si v klidu. Snídat v tichu. Zavolat kamarádce a opravdu poslouchat. Být se sebou, ne proti sobě.
Začala jsem pomalu.
Vyřadila jsem polovinu věcí, které jsem doma měla. Proč jsem skladovala patery stejné šaty? Proč jsem měla knihy, které jsem nikdy neotevřela, a dekorace, které pro mě nic neznamenaly? Byly to jen kulisy.
Zrušila jsem všechny schůzky, které mi nic nedávaly. Přestala jsem být „k dispozici kdykoli“. Začala jsem říkat „ne“ bez výčitek. Přestala jsem dělat věci jen proto, že se „mají“.
Nebylo to snadné. Některým lidem to připadalo divné. Jiní mě přestali kontaktovat. Ale ti, co zůstali – zůstali opravdově. A já začala zjišťovat, jak hluboké a krásné může být přátelství, když si na sebe najdeme čas bez spěchu.
Dnes nemám víc. Nemám víc věcí, víc lidí, víc plánů. Ale mám víc klidu. Víc pravdy. Víc sebe.
A hlavně – přestala jsem se bát toho, že „mi něco uteče“. Protože v tom tichu, které mě dřív děsilo, jsem našla to, co jsem celou dobu hledala. Sebe samotnou.
