Článek
Když tu najednou – cinknutí zprávy.
Podívala jsem se na telefon. Neznámé číslo.
Otevřela jsem zprávu a zarazila se.
Bylo tam jen jedno video.
Bez jakéhokoliv textu, vysvětlení, jména odesílatele.
Přimhouřila jsem oči a klikla na přehrávání.
Obraz byl tmavý a zrnitý, jako kdyby bylo video natáčené v šeru.
Byl na něm můj dům.
Někdo stál venku na ulici a natáčel pohled na moje okna.
Srdce se mi rozbušilo.
Posunula jsem časovou osu videa o kousek dopředu.
Obraz se zachvěl. Kamera se pomalu zvedla výš. Jako kdyby neznámý člověk lezl po fasádě domu, po okapové rouře – nebo šplhal na strom.
Najednou jsem poznala své ložnicové okno.
Ztuhla jsem.
Kamera se dál pomalu přibližovala, až se nakonec dostala dovnitř.
Tohle už nebylo natáčené z ulice.
Tohle bylo natáčené ZEVNITŘ MÉHO DOMU.
Moje dýchání se zrychlilo.
Kamera pomalu přešla po místnosti. Tohle byla moje ložnice. Moje postel. Moje noční stolek.
Pak jsem viděla sama sebe.
Spala jsem.
Někdo byl v mém pokoji.
Někdo stál u mé postele a natáčel mě, jak spím.
Zarazila jsem přehrávání. Ruce se mi třásly.
Cítila jsem, jak mi po zádech přejel ledový mráz.
Tohle nemohlo být možné.
V místnosti jsem byla jen já. Můj dům byl zamčený. Nemám kamerový systém.
Kdo to natočil?
Rychle jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe.
Všechno vypadalo normálně.
Ale ten pocit, že nejsem sama, byl tak silný, až mi žaludek sevřel neviditelný ledový stisk.
Co když tady stále někdo je?
Chtěla jsem zavolat policii. Ale pak mě napadlo – podívám se na celé video až do konce.
Třeba zjistím víc.
Odtáhla jsem prstem časovou osu na úplný závěr.
Poslední dvě sekundy.
A pak jsem to uviděla.
V posledním záběru se kamera prudce otočila – přímo ke dveřím.
A pak tam někdo byl.
Nějaká postava, silný stín, který stál u vchodu do mé ložnice.
A než se video ukončilo, postava se pohnula.
Ne ke mně.
K telefonu.
Pustila jsem mobil na stůl, jako kdyby mě pálil.
Co to znamenalo?!
Pokud někdo natáčel mě, kdo natáčel jeho?
A jak to, že jsem si ničeho nevšimla?
Sebrala jsem odvahu a šla zkontrolovat ložnici.
Otevřela jsem dveře.
Pohled na postel.
Nic.
Pohled ke skříni.
Nic.
Pak jsem si všimla něčeho na nočním stolku.
Můj telefon.
Ale… vždyť jsem ho měla v ruce?
Vytřeštila jsem oči.
Vibrace.
Druhá zpráva.
Z toho samého neznámého čísla.
Roztřeseně jsem otevřela displej.
Jediné slovo.
„USMĚJ SE.“
A pak…
Blesk fotoaparátu.
Někdo právě vyfotil mě.
Přímo tady.
V mém vlastním domě.
