Článek
Byly jsme nerozlučné, měly stejné vlasy, podobný úsměv a často si nás pletli. Nikdy jsem se nad tím nepozastavila. Až do dne, kdy jsem se dozvěděla pravdu.
Počátek podezření
Bylo to před pár měsíci, když jsme se sestrou seděly v kavárně a vzpomínaly na dětství. Během hovoru zmínila něco, co mi do té doby nikdy nepřišlo zvláštní.
„Pamatuješ, jak nám vždycky říkali, že vypadáme jako dvojčata, ale vlastně nejsme?“ zasmála se.
Přikývla jsem.
„Jenže… tebe vždycky brali jako starší. A přitom mezi námi není ani rok rozdíl. A co je ještě divnější, táta se vždycky choval jinak k tobě než ke mně.“
Zarazila jsem se. Nikdy jsem si toho nevšimla, ale teď, když jsem se zamyslela, dávalo to smysl. Táta byl vždycky o něco přísnější na mě. Věnoval mi méně pozornosti než jí. A máma? Ta se vždycky vyhýbala odpovědím na otázky o době, kdy jsme se narodily.
Rodinné tajemství
Ten večer jsem si v hlavě přehrávala všechny vzpomínky z dětství. Něco mi nehrálo. Proč byl mezi námi tak malý věkový rozdíl? A jak to, že máma nikdy neukazovala žádné těhotenské fotky z doby, kdy čekala mě?
Rozhodla jsem se, že se na to musím zeptat.
Další den jsem navštívila matku. Seděla u stolu v kuchyni a míchala čaj. Když jsem vyslovila svou otázku, viděla jsem, jak jí na chvíli ztuhly rysy.
„Proč se na to ptáš?“ odpověděla opatrně.
„Prostě mi to přijde zvláštní. Nikdy jsme o tom nemluvili. Jak je možné, že jsme se sestrou narodily tak brzo po sobě?“
Matka si povzdechla, odložila hrnek a sklopila oči. Pak konečně promluvila.
„Protože váš otec… tvůj otec… není stejný jako její.“
Šokující pravda
Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. „Jak to myslíš?“
„Tvůj otec nebyl ten muž, kterého jsi celý život považovala za svého tátu. S tvou sestrou jsem už byla těhotná, když jsem ho poznala. Byli jsme čerstvě manželé, když jsem potkala někoho jiného. Stalo se to jen jednou… a ty ses narodila. Nikdy jsem mu to neřekla. A on tě přijal jako vlastní. Ale možná proto se k tobě choval jinak.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Celý můj život byl postavený na lži. Otec, kterého jsem znala, nebyl můj biologický otec. A muž, který mi dal život, byl někde tam venku, aniž bych o něm kdy věděla.
Co teď?
Po tom rozhovoru jsem cítila směs vzteku, smutku a zvědavosti. Měla bych toho muže hledat? Chtěla bych vůbec vědět, kdo je? A pokud ano, jak by na mě zareagoval?
Se sestrou jsme o tom dlouho mluvily. Pro ni se nic nezměnilo, ale já jsem najednou měla před sebou kus života, který mi chyběl. Nakonec jsem se rozhodla.
A tak jsem začala pátrat po muži, který mě přivedl na svět. Netušila jsem, kam mě tahle cesta zavede, ale věděla jsem, že musím znát pravdu. I když to znamenalo, že už nikdy nebudu vnímat svůj život stejně jako dřív.
