Článek
Nic zvláštního, žádná velká dramata.
Ale ten den se všechno změnilo.
Ondřej vyběhl z domu a rozhlédl se na obě strany ulice. Tramvaj, kterou vždy jezdil, už se blížila k zastávce. Měl dvě možnosti: běžet na červenou a riskovat, že se mu něco stane, nebo zůstat stát a počkat na další spoj. Normálně by se zastavil a počkal, ale tentokrát ho něco přimělo jednat jinak.
Rozhodl se běžet.
V tu chvíli se to stalo. Prudce zabrzdila auta, lidé vykřikli. Ondřej cítil tvrdý náraz a svět se s ním zatočil. Ležel na asfaltu, bolelo to, ale byl při vědomí. Slyšel sirény, viděl rozmazané obličeje nad sebou. Pak už jen tmu.
Probral se až v nemocnici. Doktoři mu oznámili, že měl obrovské štěstí – kromě zlomené ruky a pár pohmožděnin se mu nic vážného nestalo. Ale na vedlejší posteli ležel někdo jiný – mladá žena, která se mu představila jako Klára. Byla tam kvůli podobné nehodě, jen o několik hodin dříve.
Začali si povídat. O životě, o snech, o tom, co by chtěli dělat jinak. A najednou si Ondřej uvědomil, že tohle nebyla jen náhoda. Nebýt té nehody, nikdy by Kláru nepotkal. Dny v nemocnici ubíhaly, jejich rozhovory se prodlužovaly a když byl Ondřej propuštěn, věděl, že nechce ztratit kontakt.
Uběhlo několik měsíců. Ondřej už dávno nechodil po městě s pocitem rutiny. Žil. Každý den měl význam, každý moment byl vzácný. S Klárou se stali nerozlučnými, a jak sám říkal: „Jedna špatná vteřina mi změnila život. A paradoxně – k lepšímu.“
