Článek
Ale když se mě kamarádky ptaly, jestli „máme zapnuté sdílení polohy“, vždycky jsem jen mávla rukou. „Tomáš není ten typ,“ říkala jsem. „Důvěra je základ.“
A byla. Alespoň jsem tomu věřila.
Byli jsme spolu tři roky. Znali jsme se od dětství, z jedné vesnice. Vždy působil klidně, nenápadně, ale uměl překvapit. Třeba když mi v den výročí rezervoval náš oblíbený hotel u přehrady a ozdobil postel kvítky, které sám natrhal. Milovala jsem ho za to.
Jednoho čtvrtečního rána si chystal aktovku. „Dnes mám poradu až do večera, asi se uvidíme až zítra,“ políbil mě na čelo. „Napiš mi, až dorazíš domů, ano?“ Přikývla jsem. „A hodně štěstí s tou prezentací,“ dodala jsem a usmála se.
Asi hodinu po jeho odchodu jsem si vzpomněla, že mi kdysi nastavil „sdílení polohy“, když jsme se hledali v obchodním centru. Nechala jsem si tehdy tu funkci zapnutou, ale nikdy jsem ji nepoužila. Až teď, čistě ze zvědavosti.
Chtěla jsem ho jen povzbudit – poslat zprávu „myslím na tebe“ – přesně ve chvíli, kdy bude na místě.
Otevřela jsem mapu a… na chvíli jsem tomu nerozuměla.
Byl v hotelu. V našem hotelu.
Ne v kanceláři. Ne na cestě. Ale tam, kde jsme slavili první výročí. Tam, kde jsme se poprvé vážně pohádali a pak usmiřovali dlouho do noci.
Zamrazilo mě.
Čekala jsem. Možná služební cesta? Možná nějaká akce? Možná jsem něco zapomněla? Ale pak jsem si vzpomněla na jeho tvář. Na tu chvilku zaváhání, když říkal „porada až do večera“.
Napsala jsem mu.
„Jak jde porada?“
Odpověď přišla za pět minut.
„Zdlouhavý začátek. Klasika. Ozvu se večer, brouku.“
Ve mně se zlomilo něco, co se už nikdy neslepilo.
Nevím, kde se ve mně vzala ta klidná síla. Nenapsala jsem mu, nezavolala. Jen jsem se oblékla a vyjela. Věděla jsem, že ho tam najdu. A taky že ano. Na parkovišti stál jeho vůz. V recepci jsem řekla, že potřebuji kontakt na pana Nováka. Recepční se zatvářila omluvně.
„Je mi líto, ale pan Novák si výslovně nepřeje být rušen.“
V tu chvíli jsem si byla jistá.
Nešla jsem za ním. Neměla jsem sílu. Vrátila jsem se domů. A ještě ten večer vypnula naše sdílení polohy. Pak jsem mu poslala jen krátkou zprávu:
„Až se vrátíš z porady, klíče budou na botníku. A zámek vyměněný.“
Ten hotel mi zůstal v paměti. Ne jako místo zamilovaných víkendů, ale jako bod zlomu.
A sdílená poloha?
Od té doby ji nepoužívám. Ne protože bych nevěřila druhým, ale protože už vím, že důvěra se nesdílí přes aplikaci. Buď je – nebo není. A někdy vám pravdu neřekne člověk. Ale mapa.
