Článek
Podkrovní, tichý, s výhledem do dvora. Když jsme se s manželem před třemi lety nastěhovali, považovali jsme to za šťastný úlovek.
Žádní sousedi nad hlavou, klid a náš pes Benny to tu zbožňoval.
Jenže poslední týdny se změnilo něco, co jsme nedokázali pojmenovat.
Začalo to nenápadně. Benny si občas stoupl doprostřed obýváku a zíral ke stropu. Neštěkal, jen sledoval. Ocas svěšený, uši nastražené.
„Asi slyší holuby na střeše,“ řekl manžel. Přikývla jsem – ale přesto mě to zneklidnilo.
Pak přišla ta noc.
Byly dvě ráno, když mě probudilo zběsilé štěkání. Benny stál v ložnici, hrbil se a cenil zuby směrem ke stropu.
„Pššt, ticho!“ šeptla jsem a zvedla se z postele. Ale on štěkal dál, vyštěkával varovně, kňučel, jako by něco chtěl odehnat.
Vylezli jsme na půdu. Prázdná. Nikde ani stopa po hlodavcích, žádný holub, žádné známky života.
Jen chlad. Neobvyklý, vlhký chlad, který neodpovídal letnímu večeru.
Další noci to pokračovalo. Benny zíral na stejný bod na stropě. Někdy kňučel, jindy vrčel. A pokaždé přesně v jednu hodinu ráno.
Zavolali jsme veterináře. Srdce v pořádku. Slyšení přecitlivělé, ale běžné.
Pak jsme se ptali sousedů. Prý jsme jediní, kdo něco slyší. Jeden starý pán, co tu bydlí už čtyřicet let, jen poznamenal:
„Podkroví bylo kdysi pronajaté. Mladá žena. Zmizela beze stopy. Policie nenašla nic. Jen psali, že pes sousedů několik nocí šílel.“
Ztuhla jsem.
Benny teď každou noc spí v předsíni. Do ložnice už nechce.
A dnes – dnes v jednu ráno – jsme oba slyšeli kroky. Zcela zřetelné kroky nad námi.
Šli od jednoho konce stropu k druhému. Pomalu. Těžce.
Zítra zavoláme zámečníka. A možná i kněze.
