Článek
Jednoho večera jsem se rozhodl konečně udělat pořádek ve svých složkách a promazat nepotřebné soubory. Procházel jsem fotky z dovolených, staré dokumenty, až jsem narazil na něco, co tam nemělo být.
Složka s názvem „Moje fotky“. Byla umístěná na ploše, ale přísahal bych, že jsem ji tam nikdy nevytvořil. Přemýšlel jsem, jestli ji někdo nepřesunul omylem, nebo jestli ji nevytvořil nějaký starý program. Otevřel jsem ji.
Uvnitř bylo asi dvacet fotografií. Kliknul jsem na první a okamžitě mi přeběhl mráz po zádech.
Byl jsem na ní já. Seděl jsem u svého stolu, v tom samém oblečení, které jsem měl na sobě právě teď. Ale něco bylo divně. Na monitoru přede mnou bylo otevřené to samé okno se složkou, kterou jsem právě prohlížel.
Rychle jsem přepnul na další fotku. Na té jsem byl zase já, ale tentokrát jsem se díval přímo do kamery. Zmateně jsem se otočil. Nikde v pokoji žádná kamera nebyla. Ale jak to bylo možné?
Další fotky byly ještě znepokojivější. Byly na nich scény, které se ještě nestaly. Stál jsem v místnosti, kterou jsem nepoznával, vedle lidí, které jsem nikdy neviděl. Na jedné fotce jsem byl oblečený v obleku a podával jsem si ruku s někým, kdo měl rozmazaný obličej. Na jiné fotce jsem seděl v kavárně, kterou jsem nikdy nenavštívil.
Ale pak jsem narazil na poslední fotku.
Srdce mi vynechalo úder.
Byl jsem na ní… ležel jsem na zemi. Oči zavřené. Kolem mě kaluž krve.
Rychle jsem zavřel složku a zalapal po dechu. To přece nemohlo být skutečné. Někdo si musel dělat hloupý žert! Možná mi někdo nainstaloval virus, nebo umělá inteligence vygenerovala falešné snímky.
Ale pak jsem si všiml časového razítka u souborů. Každá fotka měla datum o několik dní nebo týdnů v budoucnosti. A ta poslední? Ta byla přesně za tři dny.
Můj tep se zrychlil. Co to mělo znamenat? Byl to jen nesmysl, nebo… varování? A pokud ano, mohl jsem tomu zabránit?
Začal jsem hledat jakékoliv stopy, odkud by fotky mohly pocházet. Prohledal jsem systém, zkontroloval připojení k síti, ale nic podezřelého jsem nenašel. Složka nebyla nahraná z internetu. Vypadalo to, že byla vytvořená přímo v mém počítači… ale kým?
Celou noc jsem přemýšlel, co dělat. Měl bych to ignorovat? Nebo se naopak pokusit zjistit víc? A co když ta poslední fotka nebyla varování, ale… nevyhnutelná budoucnost?
Dny ubíhaly a já se snažil žít normálně. Ale nešlo to. Každý pohled na hodiny mě děsil. A pak přišel den, kdy měla nastat moje osudová chvíle.
Snažil jsem se být opatrný. Nechodil jsem ven, nebral jsem telefonáty, nezapínal jsem počítač. Myslel jsem si, že když budu dostatečně opatrný, nic se nestane.
Ale v 19:47 – přesně v čase, kdy byla pořízená poslední fotka – někdo zaklepal na dveře.
Srdce mi vyskočilo až do krku. Pomalu jsem se přiblížil ke kukátku.
Za dveřmi nikdo nebyl.
A pak…
Se mi na obrazovce počítače sama otevřela nová složka.
Byla prázdná. Ale její název mě vyděsil víc než cokoliv jiného.
„TENTO PŘÍBĚH JEŠTĚ NESKONČIL.“
