Článek
Ale co když dostanete zprávu od sebe samého – z budoucnosti?
Tohle se mi stalo. A nejhorší na tom je, že všechno, co v e-mailu stálo, se začalo plnit.
Podivná zpráva
Byl to úplně obyčejný večer. Seděl jsem u notebooku, procházel sociální sítě a popíjel kávu.
Pak mi přišel e-mail.
Odesílatel: Já.
Byla tam moje vlastní e-mailová adresa. Napsal jsem si zprávu sám sobě?
Nechápal jsem to. Nikdy předtím jsem si nic neposílal. Otevřel jsem zprávu a četl:
„Ahoj. Jsem ty. Z budoucnosti. A mám pro tebe varování.
Za tři dny se stane něco, co změní celý tvůj život.
Ať se stane cokoliv, nechoď na to místo. A hlavně – nevěř mu.“
Pod zprávou nebyl žádný podpis. Jen dvě slova:
„Uvidíš sám.“
Byl jsem si jistý, že je to vtip. Možná nějaký hacker, možná jen podvrh. Ale pak se věci začaly dít.
První předpověď
V e-mailu byla ještě jedna zvláštní část.
Byl tam seznam několika událostí. Banální věci, které se měly stát v příštích dnech.
První bod na seznamu:
„Zítra ti praskne hrnek s kávou.“
Byla to blbost. Ale další den jsem zvedl svůj oblíbený hrnek – a rukojeť se mi utrhla v ruce.
V tu chvíli mě polil studený pot.
Druhý bod na seznamu:
„V 15:43 ti zavolá neznámé číslo. Nebude nikdo na druhém konci.“
Celý den jsem měl mobil u sebe. Když se na displeji objevilo neznámé číslo, podíval jsem se na hodiny.
Bylo 15:43.
Zmáčkl jsem tlačítko pro přijetí hovoru.
Ticho.
Nikdo se neozval. Jen slabé, skoro neslyšitelné dýchání.
Pak hovor skončil.
Schůzka, která se neměla stát
Začal jsem brát e-mail vážně. Ale nechápal jsem ho.
Věta „Nevěř mu“ mi nedávala smysl. Komu nemám věřit?
Třetí bod na seznamu:
„V kavárně tě osloví cizinec. Nepřijímej jeho nabídku.“
To už bylo absurdní. Nikdy mě v kavárně nikdo neoslovuje.
Ale další den jsem si šel sednout na kávu. A stalo se to.
Muž v černém kabátě si přisedl ke mně. Usmál se a řekl:
„Promiňte, ale vy jste…?“
Zamrzl jsem.
Tohle bylo na seznamu.
„Omlouvám se, ale nemám čas,“ zamumlal jsem a chystal se odejít.
Muž se jen pousmál. „Opravdu? Myslím, že si budeme rozumět.“**
A pak z kapsy vytáhl malý, podivně starý dopis.
„Tohle je pro vás,“ řekl a položil ho na stůl.
Nechtěl jsem ho otevřít. Ale nakonec jsem to udělal.
Uvnitř byla pouze dvě slova:
„Vím všechno.“
Kdo jsem já?
Utíkal jsem z kavárny, jak nejrychleji jsem mohl. Srdce mi divoce bušilo.
Když jsem se vrátil domů, znovu jsem se podíval na e-mail.
Tentokrát jsem si všiml něčeho, co mi dřív uniklo.
Čas odeslání e-mailu: 00:00.
A IP adresa odesílatele?
Moje vlastní.
To už nebyl jen podvrh. Někdo, nebo něco, používalo můj vlastní účet.
Ale nejhorší bylo, že v e-mailu byl ještě jeden poslední bod.
„Až budeš číst tenhle řádek, někdo ti zaklepe na dveře.“
V tu chvíli se to stalo.
Zaklepání.
Tři tiché údery na moje dveře.
A já si uvědomil, že už je pozdě.
Že jsem neuposlechl varování.
Od té noci nemám klid.
Nevím, kdo mi napsal. Nevím, kdo byl ten muž.
Ale vím jedno.
Pokud vám někdy přijde zpráva od vás samotných…
Nečtěte ji.
Možná už totiž není cesty zpět.
