Článek
Takže když mi přišel zažloutlý kus papíru s vybledlým razítkem z roku 1923, měla jsem ho chuť rovnou vyhodit. Jenže když jsem se na něj podívala blíž, něco mě zastavilo.
Na přední straně byla černobílá fotografie. Znázorňovala skupinu lidí stojících na náměstí, oblečených v dobovém oblečení. Ale to, co mi vyrazilo dech, bylo něco jiného. Uprostřed davu stála žena, která vypadala přesně jako já.
Ne jen podobně. Byla to moje tvář. Stejné rysy, stejný pohled, dokonce i mateřské znaménko nad obočím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chvíli jsem si myslela, že je to nějaký vtip, ale pak jsem otočila pohlednici a přečetla si text na zadní straně.
Byl napsaný elegantním rukopisem inkoustovým perem:
„Nezapomeň na mě.“
Pod textem bylo datum: 14. září 1923.
Když jsem to četla, proběhl mi mráz po zádech. Kdo mi to poslal? Jak je možné, že někdo s mým obličejem existoval před sto lety?
Začala jsem pátrat. Našla jsem historické záznamy o městě, kde byla pohlednice pořízena. Nakonec jsem se dostala k archivním fotografiím. A pak jsem ji našla. Ženu z pohlednice. Jmenovala se Anna Nováková a žila ve stejném městě jako moji prarodiče. Podle dokumentů zmizela v roce 1924 beze stopy.
Její podobizna byla identická se mnou. Byla to jen náhoda, nebo jsme byly nějak propojené? A kdo mi tu pohlednici poslal? To je otázka, na kterou stále nemám odpověď. Ale od té doby se nemůžu zbavit pocitu, že mě někdo sleduje… a čeká na odpověď.
