Článek
„Od: Máma“
V tu chvíli se mi zastavil dech. Moje máma přece zemřela před pěti lety.
Ruce se mi roztřásly, když jsem klikla na zprávu.
„Drahoušku, jsi v pořádku?“
Srdce mi začalo divoce tlouct. Nechápala jsem to. Byl to nějaký hloupý žert? Někdo musel získat její staré číslo a teď si ze mě dělá legraci.
Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla:
„Kdo jste? Tohle není vtipné.“
Okamžitě se objevila další zpráva.
„Slíbila jsem, že tě nikdy neopustím. Jsem tu pořád.“
To už bylo moc. Celá roztřesená jsem otevřela kontakty a podívala se na telefonní číslo. Bylo to přesně to samé, ze kterého mi máma kdysi psala. A v historii zpráv byly všechny naše staré konverzace.
Začaly se mi vybavovat vzpomínky. Moje máma mi vždycky říkala, že kdyby mohla, dala by mi znamení i po smrti. Tehdy jsem se tomu smála a říkala jí, ať neblázní.
Ale teď?
Můj mozek hledal logické vysvětlení. Mohlo jít o technickou chybu? Nějaké staré zprávy, které se odeslaly znovu? Nebo snad někdo použil její staré číslo?
Než jsem mohla cokoli udělat, přišla další zpráva.
„Podívej se do její skříně.“
Zavřela jsem oči. Mámina skříň byla pořád v mém bytě, s věcmi, které jsem si po ní nechala. Bála jsem se, ale zároveň jsem cítila podivný vnitřní klid.
Vstala jsem a šla k té staré skříni. Otevřela jsem ji a projížděla její oblečení. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem si všimla malého šuplíku na dně. Nikdy předtím jsem si ho nevšimla.
Otevřela jsem ho.
Uvnitř ležel složený papírek. Rozevřela jsem ho a v mámině rukopise stálo:
„Ať se stane cokoli, vím, že budeš v pořádku. Miluji tě.“
V tu chvíli mi po tvářích tekly slzy. Byla to náhoda? Nebo něco víc?
Vrátila jsem se k telefonu. Na displeji stále svítily její poslední zprávy. Ale když jsem se pokusila odepsat… číslo už neexistovalo.
