Článek
Ale pak mi došlo, že „nemám čas“ často neznamená to, co si myslíme.
Ve skutečnosti to většinou znamená: „nechci tomu dát prioritu.“
A když jsem si to přiznal nahlas, všechno se změnilo.
Iluze vytíženosti
Žijeme ve světě, kde být zaneprázdněný znamená být důležitý.
Říkáme „nemám čas“ s hrdostí, jako by to byla známka úspěchu.
Jenže někdy to není pravda — je to jen výmluva. Elegantní způsob, jak se vyhnout věcem, které se nám nechce dělat, aniž bychom vypadali neochotně.
V realitě má každý z nás stejných 24 hodin denně.
Rozdíl je jen v tom, čemu je dáme.
A když si začnete všímat, jak často „nemám čas“ říkáte, zjistíte, že většinou nejde o čas. Jde o volbu.
Pravda, kterou se bojíme říct
Když někdo řekne:
- „Nemám čas na cvičení.“
- „Nemám čas se ozvat.“
- „Nemám čas číst.“
Co tím doopravdy říká, je:
- „Cvičení pro mě teď není priorita.“
- „Ozvat se ti teď nechci nebo neumím.“
- „Čtení pro mě není tak důležité jako jiné věci.“
A to je naprosto v pořádku.
Nemůžeme chtít dělat všechno. Ale měli bychom být upřímní — aspoň sami k sobě.
Protože ve chvíli, kdy si přiznáte, že něco nechcete dělat, získáte sílu s tím něco udělat.
Zatímco „nemám čas“ vás jen drží v pasivitě.
Mýtus o nedostatku
Myslel jsem si, že mám málo času.
Ale ve skutečnosti jsem měl přeplněný den věcmi, které jsem tam nikdy nechtěl.
E-maily, které jsem nemusel psát. Schůzky, které nic neřešily. Úkoly, které si někdo jiný vymyslel, a já je bezmyšlenkovitě přijal.
Pak jsem si začal dělat malý experiment:
Kdykoliv jsem chtěl říct „nemám čas“, nahradil jsem to větou „není to pro mě teď priorita“.
A bolelo to.
Protože když řeknete „nemám čas na rodinu“, zní to normálně.
Ale když řeknete „rodina teď není moje priorita“, zní to hnusně.
Jenže to je právě ten okamžik pravdy — a bez pravdy se změna nikdy nestane.
Co se stalo, když jsem začal říkat pravdu
Najednou jsem zjistil, že mám víc času, než jsem si myslel.
Jen jsem ho přestal rozdávat tam, kde nebyl potřeba.
Zrušil jsem spoustu aktivit, které mě jen vyčerpávaly.
Přestal jsem se omlouvat za to, že si chci večer sednout s knihou místo dalšího „nutného“ networkingu.
A místo věčné mantry „nemám čas“ jsem začal říkat:
„Díky, ale teď to dělat nechci.“
A bylo to neskutečně osvobozující.
Upřímnost totiž není nezdvořilost. Je to filtr.
Udrží ve vašem životě jen to, co tam opravdu patří.
Když říkáte „ne“, říkáte „ano“ sobě
Čas je měna, kterou platíme každý den.
A většina lidí ji rozhazuje, protože se bojí říct „ne“.
Ale každé „ne“ je zároveň „ano“ pro něco jiného:
- „Ne, nemám čas na další meeting“ znamená „ano, chci konečně dokončit, co jsem začal.“
- „Ne, nechci ven“ znamená „ano, chci si odpočinout.“
- „Ne, nechci se zapojit“ znamená „ano, chci prostor pro své vlastní projekty.“
Když začnete vědomě volit, kam svůj čas dáváte, zjistíte, že jste nikdy netrpěli jeho nedostatkem — jen nedostatkem jasnosti.
Závěr
„Nemám čas“ zní nevinně.
Ale když ho používáte často, stává se to způsobem, jak se vyhnout zodpovědnosti za své volby.
Čas není problém.
Problém je, že se bojíme přiznat, co doopravdy chceme — a co ne.
Jakmile ten strach pustíte, zjistíte, že času je dost.
Jen ho stačí přestat plýtvat na věci, které pro vás nikdy nebyly důležité.
A možná právě tehdy zjistíte, že „nemám čas“ je nejčastější lež, kterou si říkáme, abychom se nemuseli měnit.
