Článek
Už první pohled na chatu ve mně ale vyvolal zvláštní pocit. Byla to stará dřevěná stavba, možná ještě z devatenáctého století, a ačkoliv vypadala dobře udržovaná, něco mi na ní nesedělo.
Když jsme vystoupili z auta, vítr se prudce opřel do okolních stromů a les za chatou zahučel, jako by nás vítal… nebo varoval. Manžel si toho nevšímal, vytahoval kufry a nadšeně vyprávěl dětem, jak budou večer opékat marshmallows. Já ale zaměřila pohled na vchodové dveře.
Tam, přímo uprostřed, někdo vyryl do dřeva hrubým písmem:
„UTÍKEJTE, DOKUD MŮŽETE.“
Srdce mi poskočilo.
„Petře… vidíš to?“ ukázala jsem na nápis.
Manžel k němu přistoupil, přejel po něm prsty a pak pokrčil rameny. „Asi nějakej vtip od předchozích hostů.“
„Myslíš?“ zeptala jsem se skepticky.
„Samozřejmě. Kdo by tady psal něco vážně míněného? Vsadím se, že sem jezdí teenageři a dělají si srandu z turistů.“
Zadívala jsem se na nápis ještě jednou. Bylo na něm něco znepokojivého – nebyl to jen náhodný čmáranec, vrypy byly hluboké, skoro jako by je někdo vyrýval s obrovskou silou… nebo panikou.
Manžel mezitím odemkl dveře a děti vpadly dovnitř s nadšeným výkřikem. Nechtěla jsem je zbytečně děsit, tak jsem si povzdechla a vešla za nimi.
První noc
Po večeři jsme si zapálili krb a zahráli karty. Chata byla uvnitř útulná, ale stále jsem se nemohla zbavit zvláštního pocitu, že tu nejsme sami. Když děti usnuly, šla jsem si dát sprchu.
Ve chvíli, kdy jsem zavřela oči a nechala na sebe dopadat horkou vodu, jsem to uslyšela.
Šepot.
Ztuhla jsem. Znělo to jako tlumené mumlání, sotva postřehnutelné, ale přesto tam bylo.
Rychle jsem zastavila vodu a zaposlouchala se.
Ticho.
Možná se mi to jen zdálo…?
Zabalila jsem se do ručníku a vyšla ven. Dveře na chodbu byly pootevřené – přísahala bych, že jsem je zavřela. Přes pokoj přeběhl chladný průvan.
„Petře?“ zašeptala jsem. Žádná odpověď.
Vešla jsem do ložnice, kde už manžel spal. Oknem kmitnul stín. Prudce jsem se otočila, ale venku bylo jen houští stromů. Zhluboka jsem se nadechla.
To si jen namlouvám.
Lehla jsem si do postele, ale nemohla jsem usnout. Celou noc jsem měla pocit, že nás někdo sleduje.
Druhý den
Když jsem ráno vstala, manžel už seděl na verandě a pil kávu. Vypadalo to jako další obyčejný den. Možná jsem si to všechno jen vsugerovala?
Ale pak děti přišly ke stolu.
„Mami, někdo v noci chodil po chodbě,“ řekl náš šestiletý syn Matěj.
„Cože?“
„Jo, slyšeli jsme kroky,“ přidala se i starší dcera Klára. „A někdo šeptal něco u dveří.“
V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech.
Manžel se zasmál. „No jo, lesní atmosféra, že? Ticho, tma… naše hlavy si s námi hrají. Nebojte, nikdo tu není.“
Jenže já věděla, že to nebyla jen naše představivost. A to, co se stalo další noc, mi to potvrdilo.
Třetí noc
Znovu jsem se probudila uprostřed noci. Tentokrát to ale nebyl šepot.
Bylo to ťukání.
Tlumené, vytrvalé. Přicházelo od hlavních dveří.
Opatrně jsem vstala, snažila se nedělat hluk. Manžel tvrdě spal.
Došla jsem ke dveřím a nahlédla kukátkem.
Srdce mi vynechalo úder.
Na verandě stála žena v bílém.
Měla dlouhé rozcuchané vlasy, její tvář byla bledá, oči prázdné. Stála tam, úplně nehybná, a upřeně se dívala na dveře.
Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem se pohnout.
A pak jsem to uviděla.
Za jejími zády, na dveřích, byl nový nápis.
„POZOR NA NI.“
A najednou… zmizela.
Celou noc jsem už neusnula.
Ráno jsem řekla manželovi, že balíme a odjíždíme. Nesouhlasil, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Něco v té chatě nebylo v pořádku.
Když jsme seděli v autě a odjížděli, podívala jsem se do zpětného zrcátka.
Chata tam stála tiše, mezi stromy. A na verandě…
Tam stála ta žena.
Sledovala nás.
