Článek
Když se všichni sejdeme, jídlo mizí rychleji, než ho stihneš nandat, a hlasy se překřikují v dobrém i horším smyslu. Tenhle večer ale začal klidně. Mamka přinesla oblíbené pečené kuře, já nalil/a všem víno, a jakmile jsme dosedli, táta spustil klasické otázky na bráchu: „Co škola? Máš už hotový ten projekt?“
Brácha jen protočil oči a odsekl: „Ty o tom nic nevíš, tak se do toho nepleť.“ A bylo to, oheň byl na střeše. Táta zrudl, začal bráchu poučovat a atmosféra u stolu ztěžkla. Normálně bych mlčel/a, ale něco ve mně prasklo. „A co ty, tati? Ty jsi snad ten nejlepší? Taky ses s náma nikdy nebavil jako rovný s rovným!“ vyhrkl/a jsem.
Najednou byla hádka mezi mnou a tátou. Brácha přiléval olej do ohně, mamka se snažila uklidnit situaci, ale všichni jsme byli příliš naštvaní. Táta práskl dveřmi, brácha se zavřel ve svém pokoji a já zůstala v kuchyni s pocitem, že jsem právě rozbila naši rodinu.
Další dny byly napjaté. Mluvili jsme spolu jen nezbytně, ale pak táta přišel a řekl: „Přemýšlel jsem o tom, co jsi řekla. Máš pravdu, chovám se někdy jako generál.“ Byla jsem v šoku. Postupně jsme si začali vyříkávat věci, které nás léta štvaly, a místo aby nás hádka rozdělila, nakonec nás spojila. Dnes si říkáme věci na rovinu, a i když se občas pohádáme, víme, že to zvládneme.
